Nesmrtelná duše? 1Tes 4,13-18

Věřím tomu, že duše žije po tělesné smrti a čeká na vzkříšení těla. Někteří však říkají, že v 1. Tesalonickým 4. kap. 13-18 se mluví o tom, že se všichni, živí i mrtví, setkáme s Kristem naráz (až se naposled ozve Boží polnice). Prý z toho vyplývá, že mrtví spí v hrobech a čekají na vzkříšení, tedy že žádná duše po tělesné smrti nežije. Trochu mě to mate. Pokud to tak není, jak rozumět výše uvedenému textu v bibli?

Myšlenka, že lidská duše umírá současně s tělem, je v křesťanské tradici spíše okrajová. V antice byla označována jako thnetopsychismus (od řeckého thanatos – smrt a psýché – duše) a jejím zastáncem byl např. Tacián (2. stol.) a někteří arabští heretici.
Ve 20. stol. se myšlenka totální smrti (těla i duše) u některých evangelických teologů opět vynořovala, přijímána však byla opět jenom okrajově (skalními zastánci smrti duše jsou snad jen Adventisté sedmého dne).

Pokud by člověk ve smrti zcela zanikl, nemohla by vlastně být řeč o vzkříšení, protože to vyžaduje nějakou kontinuitu lidské osoby. Vzkříšení v tomto pojetí by bylo spíše jakýmsi novým stvořením člověka, ovšem na úkor jeho původní identity. Citáty z Písma, které svědčí dosti jednoznačně ve prospěch nesmrtelnosti lidské duše, jsou např. tyto:

“Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ (Mt 10, 28)
„Ježíš mu odpověděl: Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (L 23, 43)
„Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána - žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána.“ (2 K 5, 6-8)
„Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.“ (Fp 1,21-24)
Dále také např. příběh o boháči a Lazarovi (L 16, 19-31).

Vámi zmiňovaný citát z 1Tes 4 nelze označit za argument ve prospěch smrtelnosti duše a je naopak docela dobře slučitelný s tradiční vírou ve vzkříšení na konci času: duše těch, kteří již dříve fyzicky zesnuli, dostanou zpátky své tělo (ovšem v podobě proměněné či „oslavené“) a budou tak „přivedeni k životu“ (= k životu věčnému i se svým tělem); ti, kdo se posledního dne dočkají za svého pozemského života, budou rovnou „uchváceni vstříc Pánu“.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Výklady jednotlivých pasáží, Konec světa, vizionáři