Nekonečné čekání ve frontě na Boží milosrdenství

Vážená redakce,

jsme svědky postupující ateizace národa. Dle mého názoru je možná jednou z příčin pocit zbytečnosti modlení. Vím velmi dobře o konkrétních lidech, dlouhá léta prosících o základní lidské potřeby - zdraví, práci, urovnání rozháraných rodinných poměrů etc. Žel, nebeská sféra jaksi nereaguje. Je možno těmto doslova postiženým zazlívat jejich postupný odpad od víry, ba dokonce získaný pocit nenávisti vůči Bohu? Jistěže nikoliv. Doporučí-li farář takovému člověku trpělivé nesení kříže, případně jej "potěší" sdělením, že Bůh nejlépe ví, co mu prospěje, pak právě otevřel dveře k výstupu z Církve. Jak vidno, znalosti psychologických zákonů nejsou silnou stránkou mnohých duchovních - ke škodě Církve.

Jak je tedy možné, že dnes mnoho lidí prosí zbytečně? Nepomáhal snad Kristus za svého pozemského putování takřečeno "na počkání"? Pomineme-li příhodu z Nazaretu, nikde v Bibli nenajdeme zmínku o odmítnutí či nevyslyšení prosebníka. Nedočteme se, že by někdo u Krista žebral např. o zdraví dlouhá léta. Navíc je známo, že Pán často odpouštěl hříchy aniž byl o tento úkon žádán. Jak si tedy vysvětlit rozdíl mezi mnohdy téměř okamžitou reakcí Pána za časů jeho pozemského putování a dnešním nekonečným "čekáním ve frontě"?

Vážený pane...,
děkuji za témata, která svým dotazem nastolujete. Jsou aktuální a závažná. Jejich vyčerpávající zpracování přesahuje jak mé možnosti, tak obvyklý formát tohoto fóra. Proto nabízím pouze několik postřehů a námětů k zamyšlení.

Nejsem kompetentní hodnotit úroveň znalostí psychologických zákonů mezi duchovními. Nepochybně se i v této sociální skupině najdou lidé nepříliš pohotoví, schopní a empatičtí. Setkat se s neporozuměním, nezájmem nebo dokonce tvrdostí je bohužel možné, ale nedomnívám se, že je to ve skupině duchovních obvyklé. Mimochodem: pro (nejen) Vás nepřijatelné odpovědi pocházejí ze stejného evangelia (evangelií), jako zprávy o Ježíšově pozemském působení.

Je nesnadné dotýkat se trápení druhých a někdy je téměř nemožné účinně pomoci, aniž by to bolelo. Těžké životní situace – ztráta zdráví nebo práce, neuspořádané vztahy mezi nejbližšími atd. - nesporně představují zkoušku víry, zvláště pokud se stav dlouhodobě nelepší. Je-li víra nezralá, místo na živého Boha orientovaná na "bůžka" vlastní představy o tom, jaký by Bůh měl být, pak se snadno může stát, že přestane být oporou a stane se přítěží.

Rozhodně nemíním zazlívat nebo odsuzovat. Přesto se opatrně ptám: Kým je Bůh pro člověka, který pozemskou skutečnost, jakkoli důležitou, povýšil na klíč pro přijetí nebo odmítnutí? Kde je ona Ježíšova priorita hledání Božího království? Znovu zdůrazňuji, že otázky kládu s vědomím nejistoty, jak bych v podobné situaci sám obstál.

Poctivý posluchač evangelia ví, že obraz Ježíše jako divotvůrce pomáhajího téměř komukoli a prakticky hned je nebezpečně zjednodušující (a proto v zásadě nepravdivý a v krizi nepoužitelný). Ježíš nepochybně uzdravoval, sytil a odpouštěl. Vždy ale v určitém kontextu. Vrcholem jeho pozemského působení není Palestina bez hladových a nemocných, ale bolestná a potupná smrt na kříži. V pohledu celé radostné zvěsti mi rozdíl mezi tehdy a dnes nepřipadá tak zásadní. Možná se "pouze" stavíme do fronty na něco, co Ježíš neslibil a přehlížíme, že opodál se zdarma a téměř na počkání nabízí skutečnosti mnohem cennější. Ani to nás ale zásadně neodlišuje od Ježíšových současníků.

Kategorie otázky: Bůh, Hledání Boha, víry