Věřím ve ... svatou církev obecnou

Církev znamená společenství všech pokřtěných věřících

z knihy Credo , vydal(o): Pastorační středisko

Probereme opět nejdřív význam každého tohoto slova jednotlivě, pak se zamyslíme nad skutečností, že církev je tvořená Duchem svatým a současně lidskou dimenzí a nakonec se ještě podíváme na základní rozdělení křesťanských církví.

Tak nejprve církev - to slovo znamená společenství všech pokřtěných věřících. Tohle už bylo řečeno mnohokrát, ale je to zapotřebí neustále připomínat. Jenom si srovnejte, co ve vašich představách vyvolává slovo církev: papež, biskupové a kněží, anebo jestli jsou to všichni pokřtění (tedy i já).

O této církvi se říká, že je "svatá a obecná". To slovo "svatá" je provokující. Když se na nás někdo z vnějšku podívá, sotva by nás prohlásil za sbor světců. Přesto se ale právem o církvi říká, že je svatá. K tomu je potřeba ale znát správné chápání toho slova, chápání biblické. V Bibli je svatý jenom Bůh, to je výraz jeho podstaty, to vyjadřuje, že Bůh je zcela jiný, než všechno ostatní, jiný ve smyslu dobrém. Každý k tomuto Bohu patří, kdo je z mnohosti oddělen pro Boha, je svatý, a protože každý křesťan Bohu křtem patří, byl přijat Bohem za syna, proto je svatý, a proto je svatá i celá církev. Ne tedy proto, že by se skládala ze samých vynikajících jedinců - protože to by nebyla pravda. Církev se skládá ponejvíce - a prakticky zcela - z hříšníků. Ale protože tito lidé byli křtem přičlenění, včleněni k Bohu, proto je církev svatá. Protože církev je podstatně Božím dílem, i když je to dílo, které je složeno z lidí. Toto slovo, že církev je svatá, není důvodem k pýše, ale je to trvalá platná výzva: svou podstatou jsme svatí a tuto svatost máme ve svém životě uskutečňovat. Máme tedy dojít, dobelhat se k tomu, abychom ve svém jednání, smýšlení a bytí navenek co možná nejvíc byli tím, čím máme být.

Dále je o církvi řečeno, že je " obecná". Obecný se řecky řekne "catholicos", z toho je tedy to slovo katolická, i to je pro nás slovo výzvy: Jestliže je církev církví obecnou (a my si to dáváme přímo do svého názvu, na firmu), pak je to nesmírný požadavek na otevřenost, otevřenost na všechny strany, aby k nám mohl dojít, aby se naší částí mohl stát každý, kdo ke Kristu směřuje. Je to výzva, ale i výčitka, protože podíváme-li se na život církve v dějinách až do dneška, té otevřenosti leccos chybí. Vůči určitým skupinám máme předsudky, to si domyslete sami. A jestliže se k nám někdo přiblíží z určitého lidského prostředí, pak ho přijímáme s jistou rezervou, a to může být velkou chybou. Velmi často v dějinách církev nebyla opravdu církví chudých, nebo skutečně církví pohrdaných, církví "outsiderů", v jistém slova smyslu se jim trochu zavírala. To platí do dneška. l v nás je pokušení být otevřenými jenom těm, kteří jsou pro nás příjemní, přijatelní, nebo pro nás budou přínosem. Ta obecnost znamená, že budeme otevření všem, ale že dokonce dokážeme jít i všem naproti, a to není jednoduché a vždy lehké.

A teď slíbený vztah Duch, církev, člověk. Začněme od životní praxe. Když jsem byl před časem jako farář "reprezentantem" církve v západních Čechách, měl jsem deset razítek a na starosti spoustu úředních dokumentů. Někdo může říct: "Kam to ta církev dopracovala? Samé úřadování, byrokracie." Jsou skutečně situace, kde tato institucionální stránka církve velice vadí. Chtěl bych však nyní poněkud korigovat onen "křesťanský romantismus", který se v dějinách církve opakovaně ozývá, aniž bych hájil všechny věci vnějšího světa působící v církvi, všechno zesvětštělé a úřední. Takový romantismus říká, že můžeme být dobře živi bez všech církevních orgánů a institucí. Před několika dny jsem v Praze na ulici potkal skupinu lidí, kteří o sobě tvrdili, že jsou křesťané bez církve. O víře mluvili docela pěkně, ale vše, co souvisí s církví, ostře odsuzovali. Takovým lidem uniká, že jakmile řeknou: "Jsme skupina křesťanů bez církve, pojďte k nám," de facto vytvářejí novou církev, ať to uznají nebo ne.

Křesťanství totiž stojí na osobě Ježíše Krista a na faktu vtělení. Podobně jako nelze z magnetu odstranit jen jeden pól, tak ze základu křesťanství nelze odstranit ani podstatu božskou, ani podstatu lidskou. V Ježíši je, jak jsme si mnohokrát říkali, spojeno neoddělitelně a nesmísitelně božství s lidstvím a to se promítá do celého křesťanství. Křesťan je sice člověkem, pro kterého platí biologická omezení, ale současně přijímá Boží život a dostává Ducha svatého. Je v nás potom polarita čistě lidského a toho Božího, co nám bylo dáno. To není zbožštění člověka, typické pro některá východní náboženství. V Řím 8, 9 je jasně řečeno, že "kdo nemá Ducha Kristova, není jeho". V 1 K 12, 3 je dále zdůrazněno, že vyznání víry v Krista je možné jen v Duchu svatém. Na jiném místě sv. Pavel říká, že ke křtu nás přivedl jeden Duch. V Ef 2, 18 - 22 čteme, že jsme všichni "duchovní chrám" budovaný působením Ducha.

Základní charakteristikou života v Duchu je jednání v moci tohoto Ducha a společenství (viz Skutky). Je zřetelné, že:

1. Duch svatý je dáván jako dar.

2. Tento Duch vytváří jedno tělo církve.

3. Člověk se uvěřením v Krista připojuje k ostatním křesťanům a nestává se "specialistou na Boha" či "zasvěcencem" sám pro sebe.

Je-li církev tvořena lidmi, tak musíme počítat s tím, že mezi lidmi platí určité zákonitosti, jsou zde věci, které nelze odstranit. Jinak: Jestliže je církev společenstvím lidí, pak je nejen veličinou teologickou, ale i veličinou obecně sociální, sociologickou i ekonomickou, je samozřejmě polem konfliktů a je systémem, který, má-li být životaschopný, musí být určitým způsobem organizován. To všechno někteří lidé těžce nesou. Dále: každá lidská společnost, má-li být životaschopná, musí se určitým způsobem sjednotit v postojích a zásadách, které bude zastávat a postaví se nějak proti názorům s těmi prvními neslučitelnými.

Tedy každá společnost se musí na něčem sjednotit a musí se bránit tomu, co nějak narušuje její jednotu. Např. v klubu vodních turistů se neuplatní člověk tvrdící, že ze všeho nejlepší je chodit s vrtačkou a dělat díry do lodí, takového odtud vyhodí. On se pak může dát k družstvu na výrobu cedníků ... Proto tu existuje taková nesnášenlivost různých církví vůči heterogenním názorům. Zkuste se chtít s jehovistou modlit k Ježíši nebo k Duchu svatému. To si zacpe uši a uteče (mimochodem - je to výborný způsob, jak se ho zbavit).

Výše uvedené můžeme shrnout: Jedna věc jsou dogmata a vymezení se církve vůči ostatním, které je pro život nezbytné, a na druhé straně je fascinující, že církev je instituce, která na řadu věcí sice pozměnila své názory (např. zákaz kremace a pozdější povolení), ale za 2000 let nezměnila své Credo, což se o mnohých jiných institucích říct nedá. V životě církve je tedy jakási kombinace mezi trváním na věcech podstatných a schopností nějakým způsobem se přizpůsobit okolí a době.

Zmíněná přizpůsobení však v sobě může skrývat určitá úskalí, totiž, že budeme chtít začlenit něco, co se nám líbí, ale co není dobré. Proto je důležité ono navazování na tradici, vracení se k "apoštolské době".

Jak jsme již konstatovali, kvalita a život církve nejsou odvozeny jen od lidských schopností. Nedbat ale na lidskou dimenzi není možné a nevyplácí se. Čteme-li tedy v Písmu, že "Duch nás uvede do celé pravdy", neznamená to, že není třeba nic studovat. Lidské zkušenosti a poznatky, mají-li se předat dál, se musí nějak vyhodnotit a zpracovat. Bez řady věcí se můžeme obejít, ale třeba nám i dobře slouží. Nebezpečí je tam, kde se vytrácí to vnitřní, co dělá církev církví. Pak je církev neschopná přetvářet svět kolem sebe.

Jedním z problémů vztahu člověka k církvi je to, že on o ní má vysokou představu a nemůže snést to, že ji ona nesplňuje. Při pohledu z okna vidíme asfaltové hřiště a zahradu. Toto hřiště můžeme zamést a bude určitou dobu čisté, zahradu však zamést a vyčistit nelze. Na ní lze stále pracovat, bude tedy udržovaná, ale nikdy nebudeme s prací hotovi. Něco podobného je péče o "krásný vzhled církve". Na tom můžeme stále pracovat, ale nikdy nebudeme hotovi. Z čeho vlastně vznikly akce reformátorů? Z určité netrpělivosti a neschopnosti unést diferenci mezi ideálem a realitou. Tato diference je náš celoživotní kříž. Vždy budou v církvi lidé nechápající, lidé, kteří se později dostanou dál, ale dnes ještě tak daleko nejsou. Vždy nám bude na církvi vadit to, že by měla být taková a taková a ona zatím taková není. Jakmile se někdo pokusí tohle přeskočit, může se mu něco na začátku dařit, ale postupně do své akce vnese prvky dobré i špatné a nikam to nepovede. Člověk prostě musí unést onu diferenci mezi tím, co je, a tím, co by být měl a třeba i chtěl, mezi realitou a ideálem. To v sobě musíme celý život snášet a běda nám, když si začneme myslet, že již jsme takoví, jací máme být. Tím okamžitě ztrácíme motivaci a schopnost pohybu. Běda nám také tehdy, když ono napětí neuneseme, ideál se nám "odtrhne" od reality a my upadneme do skepse, do beznaděje nebo do nepravdy. V takovém případě ideál zamítneme jako něco nesplnitelného, tím si ale nepomůžeme. Jakkoli je život víry po právu označován za život v radosti a harmonii, nemůžeme si dělat iluze, že je to život bez napětí.

A teď ještě k slíbenému základnímu rozdělení křesťanských církví. To by měl znát každý křesťan a tak se na něj tedy podívejme trochu podrobněji.

Rozdělování lidí na věřící a nevěřící je hrubé a velmi nepřesné. Pro nás je mnohem důležitější rozlišení na křesťany a nekřesťany. Tady je jedno nedorozumění. Mnozí lidé za křesťana nebo za nekřesťana člověka považují a hodnotí podle morálních kritérií. To jsou hodnocení typu: "Podívejte, tamhleten do kostela nechodí a jaký je to dobrý člověk. To je lepší křesťan, než mnozí, kteří chodí do kostela!" A jistě, může to být člověk klidný a vyrovnaný, ochotný třeba pomoci sousedovi. Tedy je to dobrý člověk. Ale "dobrý člověk" není synonymum pro křesťana. Snad jsou na světě dobří lidé, ale o křesťanech je možno říci, že to jsou často obrácení hříšníci, kterým bylo odpuštěno a snaží se být hříšníky menšími, než byli do té doby. To nejpodstatnější jsme však dosud neřekli: křesťanství je dáno vztahem ke Kristu. Kdybychom pak měli definovat křesťana, tak je to člověk, který věří v trojjediného Boha, uznává svou hříšnost a věří ve svou spásu skrze Ježíše Krista. Co to znamená "uznává svou hříšnost"? Člověk uznává svou odpovědnost vůči Bohu, uznává realitu, tedy to, že vůči Božímu ideálu, vůči Boží představě, je nevyhovující. Toto poznání umožňuje pochopení spásy, její potřebnosti. Člověk, který by tvrdil, že je pánem světa, by nepotřeboval nějaké vykoupení. Vědomí vlastní hříšnosti však není vsugerování si vlastní viny, ale je to uznání řádu světa, kde Bůh má první a zásadní slovo, a uznání pravdy, že já tomuto slovu neodpovídám. Něco jiného je pocit viny, ten může být oprávněný i neoprávněný, ale i chorobný.

Když položíme výše uvedená kritéria, kdo jsou křesťané, objeví se tu celá řada křesťanských církví a malá řada "církviček", které se za křesťanské považují, ale vlastně jimi nejsou. Jsou to zejména mormoni a Církev sjednocení (tzv. Moonova sekta). Mormoni sice Bibli uznávají, ale mají ještě knihu Mormon, jako další a vlastní zjevení. Církev sjednocení se Písmem "ohání", ale rozumí mu velmi svérázně a bez proroka Moona "nedá ani ránu". Pak jsou tu společnosti, které se samy za křesťany neoznačují, ale tvrdí o sobě, že vycházejí z Bible. To jsou Svědkové Jehovovi (zde chybí naprosto víra v Trojici a v Krista jako Spasitele). Tyto všechny tedy za křesťany nemůžeme považovat.

Nyní se podívejme blíže na církve, které označujeme jako křesťanské. Uvnitř tohoto vymezení máme mimo katolickou církev ještě několik proudů, přinejmenším dva hlavní: reformační a pravoslavný.

Mezi katolickou a pravoslavnou církví nejsou prakticky zásadní teologické rozdíly, jsou zde rozdíly zejména v liturgii a v životním stylu. Pravoslaví je vlastně křesťanství inkulturované do byzantského světa a problém je v tom, jak zařídit, aby pravoslavná a naše církev žily v bratrství a zůstaly přitom samy sebou. Pravoslavní také neuznávají papeže.

Reformační proud je třeba ještě rozdělit alespoň na další tři proudy: anglikánský (nevychází ani z Kalvína, ani z Luthera), lutheránský a reformovaný proud. Pak je ještě další skupina církví a společností, které vznikly v posledních dvou stoletích - evangelikální směry, směry letniční, směry fundamentalistické a dále rozsáhlá "tříšť" lidí, kteří staví na Bibli a zároveň věří v Krista, uznávají nutnost spásy (to je odlišuje např. od Jehovistů). U nás do této skupiny církví vzniklých v posledních dvou stoletích patří Církev československá husitská (vznikla r. 1920).

Nám se samozřejmě toto rozdělení křesťanství může nelíbit, ale křesťany násilím spojit nemůžeme. Kdybychom to udělali, tak přinejmenším vznikne jedno nové schizma. Křesťané by se rozdělili na ty, kdo toto "sjednocení" uznají a na ty, kdo ho neuznají. Je to samozřejmě fiktivní věc, ale uvědomme si, že v takovém případě by skutečně byla skupina křesťanů, kteří by byli ochotni se shodnout na oněch základních věcech, o kterých jsme mluvili výše, a druhá skupina, která by se odtrhla s tím, že důležitá je ještě spousta dalších věcí a že jedině "to jejich" je to pravé. Člověk totiž nemůže jen tak zrušit základ ze kterého vyrostl, jako nemůže zrušit vliv své rodiny. Rodina nás určitým způsobem určuje. Člověk se může dát vlastní cestou, ale východisko jeho života je jednou dané. Člověka, který se narodí v anglikánské či protestantské rodině, nemůžeme vinit z toho, že mezi církve vnesl rozkol, on už se do něj narodil (viz závěry a dokumenty II. vatikánského koncilu.)

Z roztříštěnosti církví nás může jímat až závrať a hrůza. Když se ale podíváme na tyto lidi detailněji a uvědomíme si, že se modlí a že je Bůh slyší a vyslyší, může nás jímat podruhé závrať - kladná - z Boží velikosti, milosti a velkorysosti. Když si uvědomíme co je psáno v 1 K 12, 3: "... jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: 'Ježíš je Pán.'" a uvážíme, že v různých církvích jsou lidé, kteří za svou víru položili život a byli skutečnými Kristovými svědky, nemůžeme popřít asistenci Ducha svatého u jejich víry (nemluvě o darech Ducha, to by byla další kapitola). Přestože církve se od sebe liší, působí v nich Duch svatý. To mnoho katolíků nemůže pochopit. Řada katolíků nemůže pochopit, že by dary Ducha svatého mohly být i jinde než v katolické církvi (to platí samozřejmě i naopak o nekatolících). Je třeba skutečně opravit naše představy podle skutečnosti a ne se snažit o opak.

Křesťany nelze rozdělit tak, že my katolíci jsme ti hodní a druzí jsou zlí. Je to mnohem složitější a těžší. Máme problém s rozlišením toho, co je autentické a co není, a navíc bolest z toho, že nejsme jednotní. Naše církev nás proto vybízí ke sblížení, ke společným modlitbám, ale přesto trvá na rozdílnostech. Tento realistický postoj je důležitý.

A tato skutečně rozsáhlá kapitola se chýlí ke konci, neboť nám zbývá její poslední část a tou je:. . . SPOLEČENSTVÍ SVATÝCH . . . (viz další heslo...)