V rukou tři životy

Mlčení

z knihy Děti , vydal(o): TRINITAS

Úředník, podoben netvoru, důstojně ustupujícímu na místo výhodnější, vyhledal seznam a četl pozorně poznámky Co četl, ponechal u sebe. Již se stala chyba, veliká chyba, která měla vzápětí chyby jiné.

Ukázal chlapci na pozlacenou podobu Velikého Saky a uchopil prsty tyčinku kadidlovou. Vyzval hocha, aby ji zapálil o řeřavý uhel v ohřívadle a položil ji na misku před pozlacenou podobou. Hoch patřil na něho nehnutě očima široce rozevřenýma a s rukama zkříženýma na prsou; hleděl vážně, ale zdálo se, že zdvižené postranní koutky oční se nesnesitelně posmívají. Úředník ho napomenul. Hoch neodpovídal jinak než pekelným, výsměšným mlčením.

Úředník řekl, že by se rád zbavil všech nepříjemností. Že v moci hochově je nejen osud jeho, nýbrž i osud těch dvou, kteří zůstali ve vězení; že měli býti popraveni včera a omylem se tak nestalo; že by mu bylo nepříjemno, kdyby se o tom dověděl císařský místodržící, a ten že by se o tom dověděl jistě, kdyby je musil zvláště poslati na popraviště; že by měl rád vězení prázdné; že by je rád všecky propustil, poněvadž již hlásil, že poprava je vykonána, a nikdo nebude pátrati, nestala-li se chyba; že však pouze on sám může rozhodnouti o tom, co se stane; zůstane-li urputný, nezbude nic jiného, aby právu a rozkazu bylo učiněno zadost; ale že potom krev těch dvou ve vězení padne na jeho hlavu.

Hoch naslouchal, jako loutna naslouchá sama zvuku svých vlastních strun; byl napjat, neboť se ho to dotýkalo. Na jeho jediném hnutí záležela záchrana či smrt dvou lidí, zapomenutých ve vězení. Svou urputností stával se jejich novým soudcem a katem. Byla mu dána moc nad třemi životy lidskými, moc veliká a vážná, jaká se nesvěřuje mnohým z těch, kteří mají právo nositi meč. Úředník patřil do tváře dětské, ubledlé a vyhublé, která byla vážná a hrdá, a přesto něžná a dětská až nevýslovně; vzpomínal na děti svých přátel a na děti své a jeho pohled se změnil laskavostí.

Tu se zevní koutky očí hochových ještě více zdvihly, takže se zdálo, že se směje jako nepřemožitelný netvor, jehož by mohl jen sám Isanagi usmrtiti svým božským kopím. Nebyl to smích, ale tento pohled ukazoval, že hoch v sedmi letech poznal a uviděl mnohem více, než dovoluje život mezi lidmi, byt z rodu sebevznešenějšího, a že bude lépe, odejde-li se svým obtížným věděním tam, kde by nikdy nikomu nemohl překážeti. A hlas, jakým asi Ize přivolati malomocenství i na bohy, prosil, aby trest byl vykonán.

Úředník poznal, že moc jeho není větší než moc Velikého Saky, spícího a mlčícího, a zdvihl oči prudce svítící. Tehdy strážce, netečný k rozdílu mezi úžasem a hněvem svého pána, přivřel oči před běsy neviditelnými, a popadnuv pachole odzadu za vlasy a za pás, smýkal jím ven do nádvoří Pekla a vchodem stráží do vězení...