Syn Bartolomějův

Plameny

z knihy Děti , vydal(o): TRINITAS

Nebylo kupce ve městě a vojáci dosud neměli kdy, aby položili oheň do koutů domu, jehož nikdo nekupoval; již řadu měsíců byl opuštěn v řadě deseti domů rovněž opuštěných a očekávajících zkázu ať od zimních dešťů a vichřic či od ohně. Tmaví brouci vytrvale pomáhali, aby urychlena byla zkáza těchto zbytků, aby jednou prostřed půvabně kvetoucích keřů, jichž se veliká kletba netýkala, mohly tu státi domy nové s dobrými střechami, v jejichž síních by se leskly podoby Kamiů či Fotoků nebo Amidy.

A tu se začaly ukazovati tváře neviditelných hmyzů, kteří se dosud zdáli dobří a mírní prostřed tohoto odpočinku utěšujícího a chladícího, a byly to tváře Amidy, Velikého Šaky.

Tu se vzchopil Petr, sedmiletý syn Bartolomějův, poděsiv se něčeho, z čeho se dosud nemohl probuditi úplně, neboť byl sláb, příliš sláb, takže těžko mu bylo odloučiti se od vrtajících brouků, dokud se mu nezjevily jejich pravé tváře.

Začal cítiti v dlaních a chodidlech vlhkost plesnivé rohože a v očích pálení únavy a čehosi úžasného a nelidského. Snažil se rozpomenouti se, kde je a odkud přišel. Snad se ani nechtěl tak rychle na všecko rozpomenouti, ale náhle v něm vyšlehla nesmírná světla barvy červené a zlaté, provázená barvami blízkými a byly to barvy plamenů a krve.

Seděl dlouho jako strom, přidržený sněhem a vichřicí, ale hlava se mu klonila dopředu, jak se sluší hrdinovi, byť mladému. Byla noc; oči i nohy úředníků a sluhů městských spaly, i anděl snad usnul u rozvalených dveří a myšlenky se podobaly květům, zavřeným nocí a mlhou, které může otevříti jen ranní slunce. Jistě již v mlze a kouři zhasly plameny na Svaté Hoře...