Těžké královo rozhodování

Proč Mukasa, jezerní bůh, sám nezabil bílé muže

z knihy Ohně v Namugongu , vydal(o): Trinitas

Nastal rozbřesk slavného dne. Lid se začínal shromažďovat v blízkosti nového chrámu. Sotva vyšlo slunce, přihnali pět tučných krav na místo před chrámovou ohradu. Byla to obětní zvířata, dar krále. Na zemi rozprostřeli kůže, na kterých měla být zvířata poražena. Od kůží byla vyhloubena stoka, vedoucí k jezeru. Když bylo vše hotovo, z davu zazněl velký pokřik, protože se objevili kněží v obřadním rouchu ze stromové kůry a kozích kožek. Jeden z nich nesl misku, aby do ní zachytil trochu krve, druhý nesl pozdvižený obětní nůž, třetí posvátný kámen, na kterém se nůž brousil. Čtvrtý kněz mával posvátným oštěpem a poslední slavnostně bušil do bubnu, který byl vlastnictvím boha. Přední kněz odvedl jednu krávu do chrámové ohrady zatímco otroci uchopili ostatní krávy a kněz je porazil svátostným nožem. Z každé krávy bylo zachyceno trochu krve do misky a vylito do stoky, aby krev tekla do jezera. Když se dotkla vody, všichni vykřikli, že bůh pije krev.

Potom se kněží odebrali do posvátné ohrady, aby zabili krávu, která tam čekala. Opět byla zachycena do misky trocha krve a nejvyšší kněz ji sám odnesl do chrámu, zatímco venku vířily bubny šíleným tempem. Uvnitř chrámu kněz poklekl: "Přijmi, o Mukaso, tuto obětní krev a zabij nemoc našeho krále." Potom uctivě couval z chrámu. Nastala přestávka. Kněží, jejich pomocníci a ohromný dav stáli v očekávání. Minuty míjely v bezdechém napětí. Náhle zazněl nářek, jako když vítr zaskučí. Tenký kotouček kouře se vinul nad chrámem. Nikdo sice neviděl příchod média, ale určitě byla vědma v druhé místnosti chrámu, ukryta před zvědavými pohledy. Když hlavní kněz opustil chrám, oblékla si žena obřadní roucho. Byly to dva kusy látky, zhotovené ze stromové kůry a svázané na uzel na obou ramenou. Kolem pasu měla osmnáct malých bílých kozích kožek. Potom rozžehla posvátný oheň, jehož dým prostupoval střechou z trávy a byl venku viditelný. Vzala z ohně žhavý uhlík a zapálila si dýmku s tabákem. Dlouho kouřila nežli do ní vstoupil bůh. Potom odložila dýmku a potila se u posvátného ohně, až se jí u úst objevila pěna. Trvalo to dlouho… Konečně vědma počala ječet, tloukla holí o zemi a vykřikovala: "Mukasa mluví! Mukasa mluví!" Pokračovala hlubokým hlasem: "Hněvám se na krále. Bílí mužové se snaží mě zničit i všechny bohy tohoto kmene chtějí zahubit. Král je zde drží. Musí je zabít. S nimi zemře i králova nemoc." Bědovala, naříkala, pak náhle nastalo ticho. Její mladé otrokyně běžely do místnosti a našly vědmu ležet na podlaze zcela vyčerpanou.

Kněží se odebrali v průvodu ke králi. Když Mutesa slyšel vzkaz boha, zeptal se: "Proč bůh sám nezabil bílé muže? Což mu jeho moc odebrali?" Kněze to zarazilo. Řekli jen uvidíme.

Misionáři si zaznamenali do deníku, že příští noc se konal kolem jejich domku prapodivný průvod. Sto ječících a tančících dervišů tropilo pekelný hluk. Kromě toho nic nenaznačovalo, že by je veliký Mukasa, jezerní bůh, nějak obtěžoval.

Avšak král měl starosti. Zabít bílé muže nebylo tak snadné, jak si to pohanští kněží přestavovali. Když zabije Angličany, nebude mít za chvíli na krku vojsko z Egypta? Zabije-li některého Francouze, co podnikne konzul ze Zanzibaru, kterému misionáři psali? Když bílým nic neudělá, bude mít mrzutosti s náčelníky. A svou nemoc má stále. Lépe bude ještě nějakou dobu vyčkat, myslil si Mutesa.