Ten, koho Bůh miluje

z knihy O Boží otcovské lásce s Karlem Řežábkem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

I když Ježíši měli jeho nepřátelé za zlé, že se přátelí s hříšníky – s celníky, kteří kolaborovali s Římany, s prostitutkami i s dalšími pochybnými existencemi –, nikdo si o něm nedovolil říct, že je stejný hříšník jako ti, s nimiž se kamarádí. Když ale nebyl jako oni, proč jej hříšníci vyhledávali všude, kam přišel? Zjevně k nim přistupoval jinak než všichni ostatní. Ježíš totiž dokázal zachytit obraz božského originálu, který je skryt v každém člověku. Nikoho neztotožňoval s jeho hříchy, hřích vnímal jako něco cizorodého, něco, co k člověku ve skutečnosti nepatří, co zbytečně zatemňuje a zkresluje to, kým jej Bůh myslel. Pod všemi těmi nánosy dokázal zahlédnout malé děti, kterým se nedostalo dost lásky a které přestaly růst, protože nebyl nikdo, kdo by v ně věřil…

Na výtky ohledně přátelení se s hříšníky, odpověděl Ježíš třemi příběhy: o ztracené ovci, o ztraceném penízi a o ztraceném synu. V každém tom příběhu někdo postrádá něco, co pro něj má hodnotu: pastýř zaběhlou ovečku, žena zakutálený peníz a otec zatoulaného syna. Ale cítíme, že to není totéž. Ovečka je jen zvíře, když se nenajde, je to ztráta, ale nahraditelná. Ztraceného stříbrňáku je škoda, ale peníze se dají vydělat znovu. Ovšem ztracený syn, to není něco, ale někdo. Někdo, kdo mi chybí. Žádný táta, kterému se ztratí syn, by neřekl: no co, mám ještě dalšího…

„Kdo viděl mne, viděl Otce,“ řekl Ježíš (Jan 14,9). V Synově lásce se zjevuje láska Otcova. Vším, co kázal i co dělal – jak pomáhal lidem, uzdravoval je, dotýkal se jich, naplňoval jejich potřeby – představil Boží srdce tak, jak je dosud znal málokdo, jako srdce Otce. Otce, který se zajímá, který hledá, který se stará, který vyhlíží, běží vstříc a vítá děti doma…