Sekce: Knihovna

Technika v Bibli?

Otázka vztahu vědy a víry se od začátku nabízela jako jeden z možných problémů mé cesty s Bohem.

z knihy Věda a víra - soubor různých textů

(Upozornění administrátora webu: tyto texty jsou vloženy do databázové šablony "kniha".
Jednotlivé texty jsou tak automaticky nazývány "kapitolami".
Ve skutečnosti se ale o vydanou tištěnou knihu nejedná...)

***

Jsem inženýr a konvertita. Když jsem v roce 1995 poprvé přišel do kostela, abych tam hledal Boha, už jsem druhým rokem studoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Dnes se živím programováním a snažím se psát o tom, co mi má profese a zájmy říkají o Bohu. (Boleslav Vraný, bolek@bolekvrany.cz)

Otázka vztahu vědy a víry se od začátku nabízela jako jeden z možných problémů mé cesty s Bohem. Ve společenství mladých, do kterého jsem začal chodit, se naštěstí vědělo, že věda a víra se nevylučují. Jenže, jak o řadu let později napsal Marek Orko Vácha, nestačí říci, že věda a víra se nevylučují. Je potřeba říci, jak se doplňují. A to zoufale chybělo. Navíc, pokud se bavíme o vědě a víře, dost často se tou vědou myslí základní výzkum v oborech jako teoretická fyzika, astrofyzika, nověji genetika a molekulární biologie. Já ale vždy byl spíš na aplikovaný výzkum a vývoj, navíc v odlišných oborech. Moderní optika, kterou jsem studoval, a víra. Informatika a víra. Nejrůznější technika a víra. Takže moje otázka byla výrazně odlišná od toho, zda se věda a víra vylučují. Ptal jsem se, jak se má víra doplňuje s mými zájmy o techniku a aplikované obory, a hledal pozitivně hodnocené příklady takového doplňování.

Technika nezačíná parním strojem

Nepomohlo mi, že jsem nevědomky předpokládal, že technika začíná zhruba vynálezem parního stroje a následnou průmyslovou revolucí. Pochopitelný, ale fatální omyl. Bible totiž neobsahuje ani slovo o lokomotivách a letadlech, počítačích, laserech a optických vláknech. Dlouho o nich nepsali ani žádní světci. Ty věci totiž tehdy ještě neexistovaly. Když už však byly vytvořeny, začaly pronikat i do spisů svatých, a tak se třeba Terezie z Lisieux inspiruje výtahem při hledání své malé cesty do nebe a Carlo Acutis dálnicí.

Technika ovšem naštěstí opravdu nezačíná parním strojem. Svatý Jan Pavel II. v krásné encyklice o lidské práci Laborem exercens používá slovo „technika“ ve dvou významech. Jednak jako dovednost nebo pracovní způsobilost, jednak jako souhrn nástrojů, které člověk používá při práci. Oboje najdeme již v Bibli. Není mým cílem zde vypsat všechny příklady, spíše chci upozornit na jejich přítomnost a na ty, které mě obzvlášť oslovily.

Oheň, studna, nádoba

Jednou z dávných a klíčových dovedností lidstva je technika rozdělávání ohně. Troufnu si tvrdit, že způsobila daleko větší revoluci než později parní stroj. Oheň je jedním ze symbolů Ducha svatého. Oheň Ducha nemůžeme sami rozdělat, ale rozhodně ho nemáme zhášet, jak výslovně říká apoštol Pavel (1 Sol 5, 19). Oheň ducha nás očistí a naplní silou. Parní lokomotiva či paroloď musí mít oheň uvnitř, aby jela. Bible obsahuje i odkaz na čistění zlata v ohni, tedy na metalurgickou techniku (srov. 1 Petr 1,7). Oheň je také u povolání Mojžíše (srov. Ex 3,2-4). Ten vidí keř, který hoří, ale neshoří, a tak se jde na ten podivuhodný úkaz blíže podívat. Jedná způsobem, který je blízký mnoha přírodovědcům. A tam na něj z prostředka keře zavolá Hospodin.

Dalším nesmírně užitečným vynálezem je nádoba. Umožnila skladování a přepravu kapalin a sypkých hmot jako obilí na veliké vzdálenosti. A tak dodnes obdivujeme řecké amfory, které se v biblických dobách používaly i pro kvetoucí mezinárodní obchod ve Středomoří a z nichž některé dodnes obsahují zbytky tehdejšího vína.

Kopaná studna umožnila rozšíření člověka i do míst, kde je nouze o vodu tekoucí v řece či padající z nebe. Mnohokrát ji nacházíme v Bibli. Je základem analogie se studnicí života, ale také místem krásných setkání, jako třeba Ježíše se samařskou ženou (Jan 4, 1-42). Studna je hluboká, a tak je k nabírání potřeba další technika – nádoba, vědro.

Stavebnictví a architektura

Mnohokrát je v Bibli zmíněno stavebnictví a architektura, tedy obory, které se dnes studují na technických univerzitách. Ježíš sám sebe přirovnává ke kusu techniky, když říká, že je dveře do ovčince (Jn 10, 9). Podobenství o moudrém muži, který postavil dům na skále, a muži pošetilém, který stavěl na písku (Mt 7, 24-27), se dnešními slovy týká zakládání staveb a snadno bychom si za ním mohli představit i geologický průzkum.

Často zdůrazňovaná prostota života Svaté rodiny, narození Ježíše ve chlévě, a evangelní příhoda, ve které spustí nemocného na lůžku přímo před Ježíše skrze rozebranou střechu domu (Lk 5, 17-26), ve mně dlouho vyvolávaly pocit, že Bible odkazuje hlavně na chaloupky nevalné kvality s rozebíratelnou střechou. Jenže ve stejné době existovaly i nádherné a pečlivě vyměřené stavby, známé i Židům a prvním křesťanům.

První i druhý chrám v Jeruzalémě byly zničeny, ale zřejmě šlo o impozantní stavby. Pevnost Masada je technicky velmi vyspělé dílo. Vykopávky Hasmonejských a Herodovských paláců nedaleko Jeruzaléma ukazují opravdu luxusní architekturu. Caesarea Maritima, zvaná obvykle jen Caesarea, místo obrácení setníka Kornélia (Sk 10) a začátek mnoha cesta apoštola Pavla, byla zbudována Herodem Velikým jako velké město s obrovským umělým přístavem, akvaduktem, chrámy, divadly a lázněmi. Na svou dobu šlo o skutečně obrovský inženýrský projekt přímo na území dnešního Izraele.

V Alexandrii, která byla sídlem početné židovské a později i křesťanské komunity, stál 117 metrů vysoký maják, jeden ze sedmi divů antického světa, dokončený roku 280 př. n. l. Nejvyšší budova současné České republiky má 111 metrů. Athénský Areopag, na kterém kázal apoštol Pavel (Sk 17,22), dodnes budí obdiv a přitahuje zástupy.

Podobně Pavel poznal i stavby v Římě, Efezu, Korintu a jistě i jinde. Snad tedy, když ve svých listech užívá stavební analogie s chrámem Ducha nebo úhelným kamenem, má na mysli nádhernou a vyspělou stavbu, ne chaloupku s rozebíratelnou střechou. Dopravní stavby jako  právě zmíněné úžasné cesty, mosty nebo přístavy nám připomenou mnoho metafor z duchovního života.

Dokonce i Boží posel měří

Spousta vědeckých objevů a technických vynálezů by nikdy nevznikla bez měření. A ano, tehdejší lidé uměli dobře měřit. Bez měření by jistě nevznikly stavby již zmíněné, ale třeba ani 533 metrů dlouhý Chizkijášův tunel, postavený před rokem 701 př. n. l. přímo v Jeruzalémě. Podle nápisu vytesaného na jeho stěnách byl kopán z obou stran současně, přesto se kopáči sešli. Jako správce slavné knihovny v Alexandrii působil Eratosthénés, který ve druhé polovině třetího století př. n. l. správně určil obvod Země, o níž bylo již tehdy známo, že je kulatá.

Měření je mnohokrát zmíněno i v Bibli. Asi nejznámější jsou Ježíšova slova „Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Lk 6,38). Ale měření najdeme i v eschatologických viděních. Boží posel, který provádí proroka Ezechiela viděními nového Jeruzaléma, chrámu, chrámového pramene atd., má v rukou měřící provazce a prut, a opakovaně měří (Srov. Ez 40-48. kapitola).

Lodě, prostředek záchrany a šíření evangelia

Co ale mně osobně nejvíce ukázalo, že technika – a pořádná technika – je přítomná již v Bibli, to jsou lodě, které jsou mnohokrát zmíněny.

Jako první se objevuje Noemova archa, která se stane prostředkem záchrany před potopou a bude později chápána jako symbol církve, jež bývá také nazývána Petrovou bárkou. Aniž bychom museli text o potopě světa chápat jako doslovné a historicky přesné vylíčení událostí, můžeme si z něj odnést několik podstatných myšlenek ve vztahu k technice.

Především, sám Bůh instruuje spravedlivého Noema, aby postavil nemalé technické dílo, dřevěnou loď, která se stane prostředkem záchrany (Gn 6,13-16). To je velký rozdíl proti babylónské věži zmíněné jen o kousek dál, postavené proto, aby si stavitelé učinili jméno a nerozptýlili se (Gn 11,1-9). A tak technika není sama o sobě ani špatná, ani dobrá, jde spíše o to, s jakým úmyslem je vytvořena a k čemu je použita. Může být i Bohem chtěnou záchranou.

Za druhé, jak píše třeba Thor Heyerdahl, popis archy vyjadřuje, jaká byla v době vzniku knihy Genesis představa pořádné lodě. Loď o třech palubách, 300 loket dlouhá, 50 loket široká a 30 loket vysoká (cca 137m, 23m a 14m) nám může připadat na tu dobu příliš veliká, lodě polovičních rozměrů jsou však zmíněny již ve staroegyptských záznamech.

Ježíš na začátku svého veřejného působení vstupuje na loď a odtud káže davům (Lk 5, 1-3). Loď se tak stává prostředkem pro šíření evangelia, v čemž budou pokračovat misionáři všech dob, počínaje cestami apoštola Pavla po Středomoří. Zároveň můžeme říci, že Ježíš loď posvěcuje, stejně jako posvěcuje celý náš svět, když se do něj narodí z Marie. Také mnoho dalších evangelních příběhů je spojeno s loděmi, počínaje zázračným rybolovem a povoláním rybářů za apoštoly (Lk 5,4-11), nebo třeba utišení bouře na jezeře. Jak jsem již zmínil, církev bývá nazývána Petrovou bárkou.

Lodě, předmět úžasu

Lodě však rozhodně nejsou „jen“ nějakým nástrojem či pozadím příběhů, jsou i předmětem úžasu a základem některých obrazů. Loď je krásná sama o sobě. A tak v biblické knize Přísloví čteme: „Tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: Cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce“ (Př 29, 18-19). O kus dále se pak dočteme, ve zřejmé narážce na kvetoucí mezinárodní námořní obchod ve Středozemí, že žena statečná „podobna obchodním lodím zdaleka přiváží svůj chléb“ (Př 31,14).

Lodě se vyskytují i v příbězích raných světců. Třeba o svatém Mikulášovi z Myry (270-343 n.l.) se vypráví, že v jeho městě byl hlad, ale zároveň v přístavu kotvila loď plná obilí pro císaře v Konstantinopoli. Mikuláš přesvědčil námořníky, aby část vyložili, přestože císaři museli dovézt správnou hmotnost. Jaké bylo překvapení námořníků, když po doplutí do Konstantinopole zjistili, že obilí neubylo a hmotnost odpovídá tomu, co mají dovézt.

Lodě a plavby biblických dob

O jakých lodích a plavbách se tu bavíme? Nejsnazší je to s evangelními příběhy na Galilejském jezeře. V roce 1986 byl na jeho dně objeven vrak člunu přibližně z Ježíšovy doby, dlouhý 8,2 metrů, široký 2,3 metru, hluboký 1,4 metru, který dovoloval veslování i plavbu s plachtou.

V Bibli ale rozhodně nejde jen o rybářské čluny z Ježíšovy doby. Kniha Přísloví výslovně zmiňuje námořní lodě. Mořeplavba je doložena ze všech tří moří v okolí Izraele – Středozemního a Rudého moře i Perského zálivu – již dávno před vznikem Izraelského království. Zachovaly se písemné zprávy o plavbách i seznamy převáženého zboží, dochovaly se malby, ba i vraky tehdejších lodí, někdy s opravdu fascinujícím nákladem. Lodě byly po tisíce let hlavním prostředkem pro objevování a osidlování nových zemí a až do rozšíření železnice byly také nejpraktičtějším způsobem dopravy velkých nákladů na velkou vzdálenost. I dnes se 90% mezinárodního obchodu uskutečňuje po moři.

Nejde v několika odstavcích shrnout tisíce let dějin mořeplavby v okolí Izraele, přesto se pokusím alespoň trochu ilustrovat, že pořádná loď a zámořský obchod byly v biblických dobách a prostoru něco známého a pod „loděmi zdaleka přivážejícími svůj chléb“ v knize Přísloví si můžeme představit široký námořní obchod a technicky vyspělá plavidla. Plavba vyžadovala i navigaci, další důležitou dovednost, kterou si také můžeme představit pod úžasem nad cestou lodi v srdci moře a která má mnohé duchovní analogie, zejména hledání a držení se správné cesty.

Egyptské písemné záznamy již ze třetího tisíciletí př. n. l. zmiňují obchodní lodě z cedrového dřeva 60 metrů dlouhé a 20 metrů široké, s posádkou 120 mužů. Z roku cca 2500 př.n.l. pochází takzvaná Chufuova bárka, 43 metrů dlouhá loď z cedrového dřeva nalezená v neprodyšné schránce na jižní straně Cheopsovy (Chufuovy) pyramidy, největší bez porušení zachovaná starověká loď. Nese známky skutečného použití na vodě a délkou je srovnatelná s výletními loděmi na Vltavě. Z doby vlády faraona Thutmose I. (kolem 1500 př. n.l.) se dochovaly zprávy o lodi dlouhé 63 metrů a široké asi 21 metrů, kterou použili pro přepravu dvou obelisků pro velký Amónův chrám v Karnaku.

Féničané, slavní mořeplavci a sousedé Izraele

V době izraelských králů žili v bezprostředním sousedství Izraele Féničané, vynikající mořeplavci. Týr a Sidón, mnohokrát zmíněné v Bibli, patřily mezi jejich hlavní přístavy. Féničané postupně provozovali námořní obchod až po atlantické pobřeží Španělska a Maroko. Proto mimo jiné založili slavné Kartágo jako původně obchodní přístav.  Kolem roku 600 př.n.l. obepluli na popud egyptského faraóna Afriku. Fénický král Chíram byl v 10. století př. n. l. spojencem izraelských králů a jeho lodě přivezly mnoho materiálu na stavbu Šalamounova chrámu v Jeruzalému. Nejprve se píše o cedrovém dřevě z Libanónu (1 Král 5, 16-25), později „přivezly z Ofíru velmi mnoho almugímového dřeva a drahokamy na stavbu chrámu“ (1 Král 10, 11). Jen o kousek dále čteme i o loďstvu krále Šalamouna: „Král měl na moři zámořské loďstvo spolu s loděmi Chíramovými. Jednou za tři roky zámořské loďstvo přijíždělo a přiváželo zlato a stříbro, slonovinu, opice a pávy.“ (1 Král 10, 22). Šalamoun dokonce nechal udělat lodě v přístavu na pobřeží Rudého moře, na které Chíram dodal zkušené posádky, a ty dopluly do Ofíru, pravděpodobně Indie, odkud dovezli Šalamounovi čtyři sta dvacet talentů zlata (1 Král 9, 26-28).

Pokud tedy ve sbírce přísloví připisované Šalamounovi najdeme slova o námořních lodích, můžeme si představit fénickou loď té doby. Nepříliš četné vraky ukazují lodě zhruba 16 metrů dlouhé, s vesly i plachtou a nosností asi 30 tun nákladu, písemné zprávy se ale zmiňují o nákladech až stovek tun, tedy i výrazně větších lodích.

Řecko, Řím a rozmach lodní dopravy

Některé části knihy Přísloví jsou ale nejspíš mladší a můžeme se také ptát, jak ji vnímali Židé v diaspoře a první křesťané, žijící v takových významných přístavech jako Alexandrie a Korint, nebo městech zásobovaných dováženým obilím jako Řím.

Během tisíci let od Šalamouna po Krista se mořeplavba rozvíjela a máme o ní více záznamů. Přidali se Řekové, kteří své plavby pojali i jako mohutný osidlovací a kolonizační program po celém Středomoří. Vznikly triéry, na dlouhá léta hlavní typ válečné lodi, veslice s celkem 170 veslaři uspořádanými ve třech řadách nad sebou a posádkou celkově 200 mužů, dlouhé od 25 do 40 metrů, s výtlakem do 200 tun. Jsou doložené bitvy, kterých se zúčastnilo i několik set takových lodí na obou stranách.

Velikým obchodním artiklem byl dovoz obilí. Nejprve z pobřeží Černého moře do Řecka, kde tamní nepříliš úrodná půda neumožňovala vypěstovat dostatek obživy. Byl to obrovský obchod, jen samotné Atény dovážely desítky tisíc tun obilí ročně, který s nástupem doby helénské a později římské rostl. Egypt se stal obilnicí římské říše, Alexandrie hlavním přístavem, odkud se exportovala obrovská množství obilí. Průměrná loď té doby uvezla již kolem 450 tun nákladu, tedy 11 plně naložených kamiónů, ale byly nalezeny vraky lodí vezoucích 600 tun nákladu.

Velkým logistickým problémem bylo zásobování milionového Říma, kam se z Egypta vozilo nejméně 100 tisíc tun obilí ročně. Proto vznikla flotila specializovaných lodí, které uvezly cca 1200 tun obilí každá, tedy cca 17 železničních vagónů obilí. Právě na takové obilné lodi se zřejmě plavil apoštol Pavel při své poslední cestě, když na ní nastoupili v Myře (Sk 27, 5-6), místě pozdějšího zázraku sv. Mikuláše, a bylo jich na lodi celkem 276 osob (Sk 27, 37). Když se ve čtvrtém století n.l. přesunulo sídlo císaře do Konstantinopole, změnily se i přepravní toky a tyto obrovské lodě ztratily využití a zanikly. Dalších více než 1000 let se na moři nic takového neobjeví.

Ze stejné doby jako první novozákonní texty zřejmě pochází spis Obeplutí Eritrejského moře, který popisuje navigaci z přístavů v Rudém moři podél východního pobřeží Afriky až do dnešní Tanzanie na straně jedné, na straně druhé pak podél Arabského poloostrova a přes Arabské moře do Indie až k dnešnímu Čenaj na jejím východním pobřeží. V té době už plulo do Indie cca sto lodí ročně a vozilo zejména koření a luxusní zboží.

Když tedy čteme již citovaná slova knihy Přísloví o podivuhodnosti cesty lodě v srdci moře a o ženě statečné, která „podobna obchodním lodím zdaleka přiváží svůj chléb“, musíme mít před očima vyspělou techniku a kvetoucí zámořský obchod, přinejmenším na úrovni fénických mořeplavců. Loď je samotným základem těch obrazů, nad kterým svatopisec žasne, ne nějakým pozadím, o které vlastně nejde.

Věda, technika a víra se doplňují

To všechno mi pomohlo objevit, že věda, víra a technika se nejen nevylučují, ale dokonce doplňují. Jako inženýrovi, který odmala žasne nad různou technikou a sám ji vytváří, je mi obzvláště blízká Hospodinova výzva postavit loď pro záchranu před potopou a úžas svatopisce nad loděmi a navigací. Pomohlo mi to také objevit a docenit, že vyspělá technika existovala dávno před průmyslovou revolucí, a to nejen v Evropě a Středomoří, ale i v jiných civilizacích.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Astronaut E. A. Cernan o Bohu
• Astronaut J. B. Irwin - čemu mě naučil let na Měsíc