Sekce: Knihovna

Karel Fořt , Jan Paulas

Skauting a lesní školy po válce

z knihy Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Po válce jste pokračoval ve skautingu a s Václavem Dvořákem jste založili Jihočeskou lesní školu. Co vás k tomu vedlo?

Obnovení skautingu jsme plánovali už koncem války v Linci, když jsme seděli v protileteckém krytu a čekali na bombardování. Skauting měl nakonec štěstí, že ho Němci zakázali, nemohlo tak dojít k jeho zneužití. Naopak jeho myšlenek se za války šťastně ujal Jaroslav Foglar a formou čtenářských klubů a lovení bobříků dál propagoval skautskou praxi mezi mládeží, i když pod jiným jménem. Také jeho romány (už tehdy hojně čtené) hlásaly ideály blízké skautingu. A tak jsme předpokládali, že o jeho obnovu bude mít mládež zájem.

Po návratu domů jsme viděli, jak se kolem nás zakládají skautské oddíly – najednou jich byla všude spousta, rostly jako houby po dešti, ale pořádně se nevědělo, co skautování obnáší. Proto jsme se rozhodli zorganizovat tzv. Lesní školu, výcvikové kurzy určené pro výchovu vedoucích skautských oddílů. /…/

Co obnášela práce instruktorů?

Vzhledem k tomu, že představy kluků o skautingu byly velmi matné – něco mezi Rychlými šípy a partyzány –, omezili jsme teoretické přednášky na nezbytné minimum a vyučovali jsme je názorně formou družinového, oddílového a táborového života. Později jsme věnovali soustavnou péči hlavně nově vzniklým oddílům a vydávali jsme pro ně oběžník Oddílová rada a časopisy Smečka volá a Oheň. Časem jsme pořádali i týdenní rádcovské kurzy a v roce 1947 tzv. Tábor osamělých hlídek jihočeského venkova, aby také venkovští chlapci mohli prožít pořádný skautský tábor.

Lesní škola tedy úspěšně pokračovala i v dalších letech …

Přihlášek bylo hned na začátku tolik, že jsme museli v srpnu uspořádat dva týdenní kurzy za sebou. A když jsme získali možnost ubytování i na zimu, naplánovali jsme další dva na vánoční dobu. Tak to probíhalo každý rok s tím rozdílem, že jednotlivé kurzy byly už čtrnáctidenní. Postupně jsme měli k dispozici i odborné instruktory ze skautského ústředí, zatímco na začátku nám pomáhali někteří učitelé nebo hajný, který klukům vykládal tajemství lesní moudrosti. Vzpomínám si na jednoho učitele z měšťanky, který vyučoval přírodopis a dovedl kluky tak nadchnout, že se jeden z nich začal věnovat botanice a dostal přezdívku Kytičkář (později nám v kurzech dělal instruktora, v dospělosti se stal členem mykologické společnosti a někde na Boubíně objevil houbu, která je podle něho pojmenovaná).

Jenže přišel únor 1948 a postupný zákaz spolků včetně skautingu ...

/…/ Tím naše akce skončily, protože přišel únor 1948. Brzy poté jsme byli my, kteří jsme vedli Lesní školu, vysvěceni na kněze – tedy já, Tinťa, Báťuška a Běs. Svěcení proběhlo koncem června, na svátek sv. Petra a Pavla, a v červenci jsme měli primice. Rozhodli jsme se, že pro absolventy Lesní školy uspořádáme ještě zvláštní skautskou primici přímo v areálu tábora. Pozvali jsme všechny účastníky, kterých bylo za ta léta několik set. Ale protože se už podobné akce po komunistickém puči přísně sledovaly, dali jsme všem pokyn, aby nevystupovali na místním nádraží, ale nejméně 10 kilometrů odtud – a zbytek došli pěšky. S potěšením jsme pozorovali, jak se chlapci v předvečer slavnosti vynořovali z lesa, jak se trousili ze všech stran podle toho, na kterém nádraží vystoupili.

/…/

O tom, že naše skautská primice byla vskutku krásná, svědčí i to, že na ni někteří ještě po desetiletích vzpomínají, jako třeba kardinál Vlk ve své knize – tenkrát se jí zúčastnil také jako dospívající skaut.
 

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Ve spárech Gestapa, aneb jak jsem našel své povolání
• Iluze, že český komunismus bude jiný než sovětský
• Kněžské počátky na Šumavě, komunistická mračna a útěk přes hranice
• Uprchlický tábor a těžký život exulantů
• Pořád zde zůstává Boží láska, ve kterou věříme