Reakce duše

Klameme sami sebe, když svou duši nebereme vážně

Jedním z největších úspěchů Řeků bylo to, že měli v úctě lidskou duši, protože patřila k něčemu víc než jen k materiální skutečnosti, že duši viděli jako nesmrtelnou a že si vysoce cenili lidské přirozenosti a důstojnosti. Duše byla také popisována jako jádro člověka.

V židovském uvažování se základní význam slova pro duši – neteš - pojí s dechem a schopností dýchat. Bylo spojováno s hrdlem, hladem, žízní a potřebou nabrat dech, aby člověk zůstal naživu. Metaforicky pak toto slovo začalo označovat i další touhy a projevy vůle. Duše se stala sídlem emocí a celé lidské osobnosti, dokonce i duchovní přirozenosti, která je zdrojem jak našich věčných tužeb, tak neklidu lidského srdce.

Pocit nepokoje je jedním z hlavních způsobů, jak může touha ovládat náš život. I když se rozhodneme své touhy skrývat, mohou nás i nadále ovlivňovat do velké hloubky. Proto klameme sami sebe, když svou duši, zdroj svých nejhlubších tužeb, nebereme vážně. Právě to je v podtextu Ježíšovy výzvy: "Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši?"

Dalším problémem je, že ztrátou smyslu pro transcendentní a tajemné náš život zevšedněl. T. S.Eliot hovoří o tom, že "svůj život mícháme kávovou lžičkou", a poukazuje na "náš jediný monument, ztracené golfové míčky". Týž básník však říká: "Lidstvo nesnese moc skutečnosti."

Právě proto se společnost tak často snaží obcházet nebo deformovat touhy srdce. Mnoho neštěstí a zklamání pochází z toho, že nerozlišujeme mezi pravdou a iluzí, když se vyhýbáme nutnosti pohlédnou skutečnosti do očí. Povrchní a plytké způsoby života popírají naši lidskou důstojnost a podkopávají poctivost a pravdivost.

Morální život byl svého času závislý na církvi. Nyní jsou v naší světské společnosti našimi vůdci umělci, dramatici, filozofové a básníci. Právě to měl Hegel na mysli, když hovořil o "zesvětštění duchovnosti".