Proč do toho zatahují doktory?

I z jiných průzkumů veřejného mínění bohužel vyplývá, že část našich klientů, v této chvíli možná ještě mladých a zdravých, by pro eutanazii hlasovala. Při hledání chyby je však vždycky dobré začít od sebe. Přiznejme si, že nás nikdo na fakultách nepřipravoval na konfrontaci se smrtí pacientů, natož se smrtelností vlastní. Takto nepřipravený lékař se pak v léčbě snadno dopouští dvou chybných extrémů. Jedním je terapeutický nihilismus, kdy nevyléčitelně nemocného "odepíše", snaží se mu vyhnout, nekomunikuje s ním buď vůbec a pokud ano, tak obvykle chybně. Uchyluje se k tzv. milosrdné lži apod. Druhým extrémem je naopak terapeutická posedlost a alibismus, kdy lékař pokračuje v nesmyslné, zatěžující a neúčinné léčbě ještě nějakou dobu poté, co měl nemocnému ze života dovolit odejít, protože životně důležité orgány dosloužily a jeho čas se završil. Jedno i druhé je pro většinu nemocných nepřijatelné, obojího se právem bojí. A není tomu tak jenom u nás. V různých částech světa na stejný problém reagoval pacient různým způsobem. Ve Spojených státech mnoho lidí u sebe nosí lísteček s instrukcí „DNR“ (= neresuscitovat). Ve Velké Británii se z téhož důvodu od šedesátých let minulého století začalo rozvíjet hospicové hnutí. Nejzoufalejším způsobem si počínal pacient nizozemský, který se domáhal a domohl eutanazie.

Jinými slovy - příčiny problému je nutno pojmenovat a snažit se je odstranit. Nebát se přiznat si vlastní chyby a zjednat nápravu. Jestliže to neuděláme, zaděláme si na problém nesrovnatelně větší. Až tohle všichni pochopíme a budeme to také důsledně aplikovat v praxi, nepochybně se výrazně zredukuje počet zastánců eutanazie. Řešení v těchto situacích nabízí paliativní medicína, důsledně uplatňovaná ve všech hospicích na světě. Ta dnes dokáže nepříjemné příznaky minimalizovat a současně se snaží o komplexní přístup a celostní péči o pacienta i jeho nejbližší, kteří trpí spolu s ním.

Nedělám si však iluze. I když se vyvarujeme dosavadních chyb, zastánci eutanazie nevymizí. Ubude jich podstatně, ale zcela nevymizí. Všimněme si, že fyzická bolest bývá často v diskusích o eutanazii používána jako hlavní argument, ale ve skutečnosti jde o dobře promyšlený zastírací manévr. Je to typické zvláště pro lidi, kteří dosud nepochopili život jako úkol, jako jedinečnou příležitost, jako osobní, nezaměnitelné poslání. Bohužel mnoho lidí tento "objev" udělá teprve na smrtelné posteli. To je společná zkušenost všech hospiců na světě, nejen těch pěti českých. Kdo vidí smysl lidského života pouze v úspěchu, mít se dobře, užít si, prostě jde mu více o to "mít" než "být", ten se snadno může dostat do situace, kdy už je životem otrávený, znuděný, už od něj nic nečeká. Vůbec nepochopil, že je tomu obráceně. Nikoliv co my čekáme od života, ale co život čeká od nás - tak musí otázka znít, říká Viktor Emanuel Frankl a má hlubokou pravdu. Tato skupina lidí vždycky bude mít tendenci zneužít lékaře a nutit ho provádět eutanazii. Běda, kdyby jim to navíc umožňoval zákon. Nikdo jim přece ani teď nebrání, aby se životem skoncovali sami. Naprostá většina z nich to však neudělá, ale od svého lékaře by to žádala. A není to jenom zbabělost. Kdesi v hloubce se i jim ozývá svědomí a říká, že předčasně ukončit život je něco zlého. Snad právě proto se snaží odpovědnost za takový zamýšlený čin svalit na někoho jiného. Něco podobného v malém zažíváme běžně. Každý diabetik si může dát v cukrárně dortíčků kolik chce. Proč tedy naléhá na lékaře, aby mu povolil aspoň jeden? Z téhož důvodu. Potřebuje na někoho svalit odpovědnost. Tomu se ale my lékaři přece musíme bránit a ubránit.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Marie Svatošová

Související texty k tématu:

Smrt a umírání:

Co chceš, aby o tobě lidé říkali, až umřeš? Mluvil jsem s jedním vytrénovaným mladíkem a řekl jsem mu: „Až zaklepeš bačkorama, spustí tě do jámy a potom si dají si řízek..."
Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
Máte strach ze smrti? Otázka, která rozesmála Matku Terezu Při jednom ze svých rozhovorů jsem se Matky Terezy zeptal: "Máte strach ze smrti?" Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. "Ne, vůbec," prohlásila.
Smrt jako svatba s Bohem Když zemřela má matka, se sourozenci jsme připravovali její pohřeb. Zvažovali jsme, které písně ráda zpívala.
Smrt, posmrtný život Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním. Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
Modli se za svou smrt To nejtěžší je správně zemřít. Je to zkouška, jíž nikdo neunikne. Modli se i ty o sílu pro tuto zkoušku... (Dag Hammarskjöld 1905-1961. Švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník OSN)
Další texty k tématu smrt a umírání zde