Příklad matky

a Vaše osobní víra...

z knihy Dívat se srdcem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Víra je směsicí světla a tmy, existuje vždycky jen v koexistenci s nevírou. Mohli bychom tedy také říci: věřit znamená vzpomínat si ve tmě na to, co jsme jednou směli vidět ve světle. Proto jsem si už jako student vedl malý osobní deník; ten dodnes ještě nikdo neviděl - jen Bůh a já. Občas se do něj podívám, když je velká tma, abych si tam znovu přečetl, co jsem jednou směl vidět ve světle…

Naše maminka zemřela před pěti lety. Při pohřbu v naší malé durynské vesničce farář prohlásil: „Paní Meisnerová přišla do této vesnice úplně chudá. Měla jen na každé ruce dvě děti - to bylo vše.“ Tehdy jsem řekl svým třem bratrům: „Když jsme sem přišli, měla nás matka na rukou, teď ji nedáme z ruky my.“ A tak jsme ji sami uložili do hrobu. Slíbili jsme si, že budeme i nadále držet při sobě, jako kdyby matka ještě žila, protože ona byla vždycky pro nás tím nejdůležitějším. Chci Vám to objasnit na jednom příkladu: matka a nejstarší bratr museli samozřejmě chodit do práce. Když přišel bratr z práce domů a matka tam ještě nebyla, vždycky se ptal: „To tu ještě nikdo není?“ - ačkoliv jsme tam byli my…

Mohu jmenovat ještě jednu zcela prostou ženu víry, které jsme v našem diasporním společenství neřekli jinak než „teta Anna“.

Jeden můj pozdější profesor dogmatiky, který ji také znal, mi jednou řekl: „Teta Anna má víc teologie v těle než my oba dohromady.“ Též biskup Aufderbeck, který mě vysvětil na biskupa, si jí velmi vážil. Několik jejích výroků mě provází dodnes. Tak například jednou řekla: „To nejhezčí na světě je růženec a zrnková káva.“ Mnozí se dnes diví, když to slyší. Jde však o velmi prosté vyjádření podstaty víry: milost a přirozenost. Tato žena stála oběma nohama na zemi, připravena pomáhat, činorodá, obratná a věřící i tou nejposlednější částečkou své bytosti. Neměla strach ani z komunistů ani z nacistů - a přitom na vlastní kůži prožila strašlivou dobu ve Východním Prusku se vpádem Rusů. Věděla, jakou cenu mají pozemské jistoty a že v životě přináší prospěch nakonec jen Bůh. Víra tety Anny byla žitým následováním Krista.

Od „tety Anny“ jsem se naučil takový typ teologie jako od žádného ze svých pozdějších profesorů, a dodávám, že jsem měl vždycky profesory hluboce věřící!

Katolíci byli v Durynsku vzácností… Muset být pořád jiný než ostatní nebylo vždycky lehké. Navíc jsme neměli v Durynsku ani kostel, ani monstranci, ani sochu Matky Boží. Co jsme však měli, byli vždycky dobří duchovní pastýři…