(Foto: ima) (Foto: ima)

Manželství - o zvraty není nouze, ale nejsou jen k horšímu...

Příliš mne nezajímají slova o krizi rodiny. Znám krize člověka. A také díky mnoha manželům vím, že mohou být překonány... (Aleš Opatrný)

z knihy Manželství - soubor různých textů

Kdo by znal jen teologii, ten může psát o manželství až nadpozemsky vznešeně. A bude mít nejspíš pravdu, ale ne celou. A kdo by znal jen příběhy manželů plné starostí, mohl by psát o manželství až nesnesitelně střízlivě nebo přímo smutně. Nejlepší je zřejmě spojit obojí - jak vznešené myšlenky o tom, čím manželství může a má být a pozemské zkušenosti s tím, jak to mezi lidmi v manželství bývá. Ale nejen to. Každý, kdo se ocitl v roli důvěrníka a pomocníka manželů, získává ještě další krásnou zkušenost, může-li být svědkem historie růstu a zrání manželů, případně rodiny. Jsou to mnohdy dramata, jejichž pokračování se člověk mnohdy právem obává. Nezná další průběh, neví, kdo ještě vstoupí do hry, nedovede odhadnout, co všechno hlavní hrdinové vydrží. Ale jen málokdy může konstatovat, že se dodíval už na poslední dějství. Naštěstí býváme nejčastěji svědky dějství prvého, druhého, třetího, v nejhorším předposledního. A o zvraty není nouze, ale nejsou zdaleka všechny jen k horšímu.

Jako mladý kněz jsem se nejdřív z mnoha krásných manželství, která jsem poznal, jen těšil. Později jsem se divil, když jsem nahlédl trochu hlouběji do starostí a obtíží těch, jejichž rodiny jsem obdivoval. Čím dál víc jsem pak měl úzkost nad těmi, kdo před mýma očima do manželství vstupovali a já jsem netušil, jak dopadnou. A jak léta přibývala, ubývalo u mne naivní nadšení, později i něco úzkosti, a přibývalo důvěry. Viděl jsem, jaké těžké zkoušky mnozí v rodinách prožili. Všichni je nezvládli a vše nedopadlo vždy dobře. Ale ti, kteří obstáli, těžkosti překonali, vyrostli v nich, byť to bylo s bolestí. Pro mne pak byli a jsou velkým svědectvím. Svědčí o síle Boží i o slabosti člověka, která Bohem proměněna nemusí vždy vést jen do katastrofy. Dosvědčují mi také nesmírnou hodnotu věrnosti a vytrvalosti.

Čím jsem starší, tím víc si manželů vážím a obdivuji všechny, kdo prošli zkouškami a nevzdali to. A také ty, kteří ve zkoušce neobstáli a přece se dál snaží o co nejlepší životní výsledky. Jako člověk žijící v celibátě se nejednou před manželi skoro trochu stydím. Zdá se mi, že mám život nezaslouženě lehčí a jednodušší. Že se mohu vyhnout mnoha a mnoha situacím, kdy se lidé navzájem tříbí, kdy nemohou jen trvat na svém a žít podle svého, kdy musí třeba opakovaně unést bolest způsobenou někým, koho mají z lidí nejraději.

Nemám chuť číst vznešené apoteózy manželství, mám spíš radost z toho, že smím být svědkem statečného a někdy opravdu hrdinského života těch, kdo se za hrdiny ani trochu nepovažují. Jsem mnoha manželům za jejich svědectví života upřímně vděčný. A příliš mne nezajímají slova o krizi rodiny. Znám krize člověka. A také díky mnoha manželům vím, že mohou být překonány. Jak v životě manželů, tak i v životě lidí svobodných.

(ALEŠ OPATRNÝ)