Sekce: Knihovna

Maria Calasanz Ziescheová

Malý pozdrav z vlasti

Friedland, říjen 1955

z knihy Návrat , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Vysoký, vyhublý muž stojí bez pohnutí, třebaže kolem něho je živo a hlučno. Tady objímá stará matka se slzami radosti svého syna, který se konečně vrátil z Ruska. Tam hledí děti s údivem na cizího muže, o němž jejich matka prohlašuje: "To je váš otec!" Jásot, radost ze shledání, smích, štěbetání a vzlykot - to všechno se spojuje v jediný úchvatný chór. Cožpak to ten muž vůbec neslyší? Neobrátí se. Nepohlédne nazpět. Jen tak stojí a strnule hledí. Ničeho si nevšímá, jako by své okolí ani nevnímal. Stojí tu opuštěný a tichý. Co asi vidí jeho oči za polozavřenými víčky? Cožpak se ho nedotýká nic z těch dojemných scén, které se kolem něho odehrávají? Vypadá jako socha, jako pomník. Pomník čeho? Samoty, opuštěnosti, ztracenosti, zajetí? Tu a tam o něho letmo zavadí plachý pohled. Nikdo jej neosloví. Vypadá totiž odmítavě a nepřítomně.

Kdesi vyzvání zvon. Muž sebou trhne a začne počítat. Dvanáct úderů... dvanáct? Není třeba jít k jídlu? Za chvilku bude ve wylposovském lágru plná plechová miska vodnaté kapustové polévky a patka vlhkého hořkého chleba. Wylposová? Chytí se za čelo. Ne, už není tam za Uralem, uprostřed Sibiře. "Jsem v Německu," mumlá si tiše. "Jsem v Německu a jsem volný." /…/

Z unaveného obličeje mu vyzařuje bezedný smutek. V této tváři není ani jiskérka radosti nad tím, že je zase doma. Možná že už ani žádný domov nemá. Třeba jej bomby připravily o jeho nejdražší a on nyní neví, kam má jít. Ubohý člověk! Paní Ilsa je tak vrchovatě šťastná, že cítí povinnost pro toho muže udělat alespoň nějakou maličkost a dát mu něco ze svého vlastního štěstí. "Waltře," šušká manželovi. "Můžu dát ty tři růže z naší zahrady tam tomu tvému kamarádovi? Chudák! Asi pro něho nikdo nepřijel." Při těchto slovech se manželovi něžně vymaní z náruče. Ten sleduje její pohled. Ví, že většina kamarádů nesnese žádný nápadný soucit. Jemu je toho hubeného muže také líto. Vypadá naprosto ztracený, osamělý a bezmocný. "Ano, Ilso, dej mu ty růže!"

Žena chviličku zaváhá. Mužův obličej je tak odmítavý. Pak ale sebere odvahu, přistoupí k osamělému muži a podá mu tři podzimní růže. "Tady máte malý pozdrav z vaší vlasti," řekne s úsměvem. Hlas se jí přitom lehce chvěje a tváře jí hoří rozpaky.

Užasle jí pohlédne do laskavého obličeje a ve tváři se mu objeví radost. Váhavě sáhne po růžích, které mu podává. "Děkuji vám! Mockrát vám děkuji!" zamumlá překvapeně. Žena se spěšně odvrátí. Muž drží růže neohrabaně v levé ruce. Květy už nejsou úplně čerstvé. Jejich okvětní lístky na dlouhé cestě do Friedlandu ztratily svoji svěžest a hebkost.

Muž si je opatrně zvedne k obličeji. Ano, ty růže voní. Je to jemná vůně, kterou už tak dlouho necítil. Právě tak voněly růže v maminčině zahrádce v roce 1940. Onoho dne, kdy obdržel povolávací rozkaz k sanitní službě. "Děkuji!" řekne poněkud váhavě neznámé dárkyni. "Děkuji! Ty růže voní domovem."

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Odpadlý pop
• Wylposovské Gloria