Sekce: Knihovna
Každý den je dar
z knihy Pět tajemství, která musíte objevit dříve, než zemřete , vydal(o): Návrat domů
U většiny lidí, s nimiž jsem vedl rozhovor, jsem si všiml, že jsou rozhodnuti v žádném případě nedopustit, aby byť jen jediný obyčejný den znevážili. Šedesátník Joel mi vyprávěl, že mnoho let začíná i končí každý ze svých dní osobním rituálem. „Každé ráno se probudím a vyslovím krátkou modlitbu – Bože, děkuji ti za další den. Jsem vědec, a proto žasnu nad zázrakem, že existujeme. Jsme myslící bytosti žijící zde v této Mléčné dráze; vnímáme a máme různé schopnosti. Prosím Boha, aby mě nenechal tento den promarnit. Když svůj den prožívám, chci si uvědomovat, že život je velký dar. A když den končí a já se ukládám ke spánku, připomínám si vše dobré, co se stalo, byť to byly třeba jen maličkosti, a za každý prožitý den poděkuji.“
Římský filosof Seneca říkal, že bychom „měli každý den považovat za samostatný život“. Každý den není jen krok na cestě k cíli; je to sám cíl. Žít v přítomné chvíli začínáme, když chápeme další den svého života jako velký dar a rozhodujeme se, že žádný den nepromarníme a nezničíme si ho tím, že bychom žili v minulosti nebo v budoucnosti.
Předně se musíme snažit, abychom svůj život skutečně žili, a ne si ho pouze plánovali. Pokud si nedáme pozor, pak zjistíme, že pouze vyřizujeme věci na cestě k tomu, o čem se domníváme, že nám to přinese štěstí. Uvědomíme si, že si neustále namlouváme, že budeme šťastní, pokud…, nebo že budeme štastní, až. Nejde jistě o to, že bychom nemohli nic plánovat nebo toužit po tom, čeho jsme ještě nedosáhli a co jsme nezakusili, ale o to, že štěstí nacházíme, pokud jsme schopni žít v přítomné chvíli.
V tomto ohledu mi byl dobrým učitelem můj pes. Pokud právě nejsem na cestách, chodím každý den s naší fenkou Molly po svahu hory, u níž žijeme. 40 minut stoupáme přímo na vrchol a pak jdeme zase zpět. Takto už to dělám celá léta. Uvědomil jsem si ale zajímavou věc: Naše fenka má z těchto procházek mnohem větší radost než já!
Mým cílem bylo vystoupit na vrchol a pak se zase vrátit. Procházka nebyla něčím, co bych si měl vychutnat, ale něčím, co jsem si musel odbýt. Podstupoval jsem tyto procházky, abych měl trochu pohybu a tak si snad prodloužil léta. Neměly ale pro mě smysl samy o sobě. Zato Molly si je úžasně užívala. Když jsme potkali jiného psa, pozdravila se s ním. Spatřila‑li něco zajímavého, musela to dokonale prozkoumat. Větší část naší procházky trávila „čicháním k růžím“, kdežto já jsem ji většinou nabádal „tak pojď, jdeme dál“, protože jsem směřoval ke svému cíli. Ona prožívala přítomnou chvíli; já jsem si ji odbýval.
Když mi to došlo, řekl jsem si, že budu brát tyto procházky podobně jako ona. Od té doby, pokud potkáme někoho ze sousedů, zastavím se s ním a popovídáme si. Pokud je pěkný výhled nebo pokud uvidím krásnou květinu, zastavím se a plně si je vychutnám. A mam‑li to štěstí, že narazím na přítele, udělám si čas, abychom si pověděli, co je nového – už mi nejde tolik o to, abych dorazil až na vrchol. Tyto procházky jsou nyní metaforou celého mého života.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- Tajemství života, v němž nemusíme litovat
- Pokud něčeho litujete, nechte to plavat
- Třetí tajemství: proměnte se v lásku
- Můžete-li, čiňte dobře a neubližujte
- Velký životní úkol - ztratit sebe sama
Autor: John Izzo
