Nikdy nebyl schopen říci někomu ´ne´

Jak se vytvářejí zdravé hranice ve vztazích

z knihy Hranice - zdravé meze ve vztazích a v osobním životě , vydal(o): Nakladatelství Návrat

Sam nikdy nebyl schopen říci někomu "ne", zejména svým nadřízeným v práci. Dostal se na místo provozního ředitele ve velké firmě. Jeho spolehlivost mu přinesla pověst pana "Spolehněte se".

Ale jeho děti pro něho měly jiné jméno: "Fantom". Sam nikdy nebyl doma. Být panem "Spolehněte se" znamenalo zůstávat v práci pozdě do noci. Znamenalo to několikrát týdně pracovní večeři. Znamenalo to víkendy na cestách, dokonce i tehdy, když svým dětem slíbil, že s nimi půjde na ryby nebo do zoologické zahrady.

Sam nebyl rád, že je tak málo doma, ale omlouval si to slovy: Tohle je můj příspěvek dětem. Takhle jim dávám dobrý život. Jeho manželka Daniela "večeře bez táty" odůvodňovala tak, že dětem (a sobě) říkala: "Takhle nám tatínek říká, že nás má rád." A skoro tomu uvěřila.

Nakonec to však na Danielu bylo moc. Jednou večer posadila Sama na pohovku v obývacím pokoji a řekla: "Same, připadám si jako svobodná matka. Nějaký čas se mi po tobě stýskalo, ale teď už necítím nic."

Sam se vyhnul jejímu pohledu. "Já vím, miláčku, já vím," odpověděl. "Opravdu rád bych lidem víc říkal ne, ale je prostě tak těžké..."
"Vím o někom," skočila mu Daniela do řeči, "kdo umí říkat ne mně a dětem!"

To zapůsobilo. Hluboko v nitru se Samovi něco zlomilo. Pocítil bolest, vinu a stud, bezmoc a vztek.

Slova se mu řinula z úst. "Myslíš, že se mi to takhle líbí, pořád vyhovovat druhým? Myslíš si, že mi dělá radost, když svou rodinu nechávám na holičkách?" Sam se odmlčel a snažil se uklidnit. "Danielo, takhle je to se mnou celý život. Vždycky jsem se bál zklamat ostatní. Nenávidím to u sebe. Nenávidím svůj život. Proč se musím takhle chovat?"

Jak se stalo, že se Sam začal "takhle chovat"? Měl rád svou rodinu. To poslední, co by si byl přál, bylo zanedbávat své nejcennější vztahy: svou manželku a děti. Samovy problémy nezačaly v den, kdy se oženil. Vznikly v jeho prvních významných vztazích. Již byly součástí jeho charakteru.

Jak se vytváří schopnost správně pracovat s hranicemi? To je tématem této kapitoly. Doufáme, že zde budete moci získat určité vysvětlení, kde se vaše vlastní hranice začaly hroutit nebo kde se zablokovaly - a jak je opravit.

Až budete číst tuto část, vzpomeňte si na Davidovu modlitbu k Bohu o jeho životě a vývoji:

Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! (Ž 139,23-24)

Bůh si přeje, abyste poznali, kde máte svá zranění a deficity, ať už jste si je přivodili sami nebo vám je způsobil někdo jiný. Proste ho, aby vám osvětlil významné vztahy a vlivy, které přispěly k vašim nynějším problémům s hranicemi. Minulost je váš spojenec při nápravě vaší současnosti a zajišťování lepší budoucnosti.

Tvorba hranic

Vzpomeňte si na staré rčení: "Šílenství je dědičné. Dědíte je od svých dětí?" Hranice dědičné nejsou. Budují se. Abychom mohli být pravdomluvnými, zodpovědnými, svobodnými a milujícími lidmi, jakými nás Bůh chce mít, je třeba si hranice osvojovat už od dětství. Tvorba hranic je neustálý proces, ale jeho nejkritičtější etapy probíhají ve velice raném věku člověka, kdy se utváří jeho charakter.

Bible rodičům radí: "Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne" (Př 22,6). Mnozí rodiče tento text špatně chápou. Myslí si, že "jeho cesta" znamená "cesta, o které si my rodiče myslíme, že po ní má jít". Vidíte, jak už zde začínají hraniční konflikty?

Ve skutečnosti tento výraz znamená: "cesta, kterou pro něj připravil Bůh". Jinými slovy, být dobrými rodiči neznamená emocionální opracovávání dítěte do nějakého klonu či ideálu dokonalého dítěte. Znamená to být partnerem, který mladým pomáhá poznávat, co pro ně Bůh zamýšlí, a tohoto cíle dosáhnout.

Bible učí, že životem procházím v určitých etapách. Jan píše "dětem", "mládencům" a "otcům". Každá skupina má vykonávat odlišné úkoly (1 J 2,12-13).

Hranice se také vytvářejí v konkrétních, odlišných fázích, které lze pozorovat. Je skutečností, že sledováním kojenců a malých dětí při jejich prvních interakcích s rodiči byli vývojoví psychologové schopni zaznamenat konkrétní fáze tvorby hranic.

Vytváření pout: základ budování hranic

Noemi to nechápala. Něco tu nehraje. Kolik už toho přečetla o vzájemné závislosti. Kolik už vyslechla nahrávek s vyučováním o asertivitě. Kolikrát si už říkala, že musí být pevnější. A přesto pokaždé, když s matkou mluvila po telefonu, se všechny rady a všechny metody, jak si pomoci, rozplynuly v mlhavé, matné vzpomínky.

Typický rozhovor o jejích dětech vždy končil matčiným rozborem toho, jak nedokonale si jako rodič Noemi počíná. "Jsem matkou déle než ty," říkala matka. "Dělej to prostě jako já."

Noemi její rady nesnášela. Ne, že by nebyla přístupná vedení - Pán ví, že ho umí používat. Ale její matka si prostě myslela, že její způsob je ten jediný. Noemi si přála nový vztah s matkou. Chtěla upřímně přistupovat k matčině ovládání, jejím zdvořilým odrovnávacím řečem a její nepružnosti. Noemi si přála mít s matkou přátelství dvou dospělých lidí.

Ale slova jí nechtěla přejít přes rty. Psala dopisy, kde vysvětlovala své pocity. Předem si zkoušela telefonáty s matkou. Když však nadešel čas, zalekla se a zůstala zticha. Dobře věděla, jak být ve vztahu s matkou povolná, uznalá a dětská. Až později, když dostávala zlost, poznala, že ji matka znovu stírá. Začala se vzdávat naděje, že se to kdy změní.

Noemin zápas ilustruje základní potřebu, kterou máme při budování hranic všichni. I kdybychom si domlouvali, četli, studovali nebo nacvičovali sebevíc, bez podpůrného vztahu s Bohem a druhými lidmi vytvořit či stanovit hranice nemůžeme. Dokud nevstoupíte do hlubokých, trvalých svazků s lidmi, kteří vás budou mít za všech okolností rádi, ani se o vytyčení hranic nesnažte.

Naší nejhlubší potřebou je patřit, být ve vztahu, mít duchovní a citový "domov". Samotnou přirozeností Boha je být ve vztahu: "Bůh je láska," říká 1. list Janův 4,16. Láska znamená vztah - pečující, oddané spojení jednoho člověka s druhým.

Jako tomu je u Boha, i naší ústřední potřebou je být s někým spojen. Když Bůh řekl, že ani v jeho dokonalém novém světě není "dobré, aby člověk byl sám" (Gn 2,18), nemluvil o manželství. Mluvil o vztahu - o jiných lidech mimo nás, s nimiž je možné vytvořit svazek, jimž lze důvěřovat a ke kterým se můžeme obrátit o pomoc.

Jsme utvořeni pro vztah. Příchylnost je základem existence duše. Když je tento základ narušený nebo vadný, utvořit hranice není možné. Proč? Protože když nám chybí vztah, nemáme kam jít, když prožíváme konflikt. Když nemáme jistotu, že jsme milováni, jsme nuceni volit mezi dvěma špatnými možnostmi:

1. Stanovíme meze a riskujeme ztrátu vztahu. Toho se bála Noemi. Měla strach, že ji matka odmítne a že zůstane v izolaci a sama. Stále k pocitu bezpečí potřebovala spojení s matkou.

2. Nestanovíme meze a zůstáváme ve vězení přání někoho jiného. Protože Noemi meze nestanovila, byla vězněm přání své matky.
Prvním vývojovým úkolem kojenců je tedy vytvoření pouta s maminkou a tatínkem. Potřebují se naučit, že jsou ve světě přijímáni a v bezpečí. Aby maminka a tatínek mohli vytvořit pouto mezi sebou a svým děťátkem, je třeba, aby mu poskytovali stálé, vřelé, láskyplné a předvídatelné emocionální prostředí. Během tohoto období je na mamince, aby dítě vedla do vztahů se světem - skrze pouto s ní. (Nejčastěji to je matčin úkol, ale může to dělat i otec nebo opatrovník.)

K vytváření pouta dochází tehdy, když matka reaguje na potřeby dítěte - když dítě potřebuje mít někoho nablízku, pochovat, nakrmit a přebalit. Když dítě prožívá potřeby a matčinu kladnou reakci na ně, začíná do svého nitra přijímat emocionální obraz milující a stálé matky.

Děti v tomto stadiu nemají žádné vědomí sebe sama bez matky. Myslí si: "Maminka a já jsme totéž." Někdy se tomu říká symbióza, jakési "plavání v blízkosti" s matkou. Toto symbiotické spojení je příčinou panického strachu dětí, když je matka někde pryč. Nikdo kromě matky je neutěší.

Emocionální obraz, který si kojenci utvářejí, se skládá z tisíců prožitků v prvních několika měsících jejich života. Nejvyšším cílem matčina "bytí nablízku" je stav zvaný emocionální ukotvenost. Tato "ukotvenost" se týká vnitřního pocitu dítěte, že někam patří a že je v bezpečí, a to i tehdy, když není v matčině přítomnosti. Všechny tyto prožitky neustálé lásky se pak vracejí ve vnitřním pocitu bezpečí dítěte. Je pevně zabudován.

Emocionální ukotvenost se v Bibli označuje slovy "zakořeněni a zakotveni v lásce" (Ef 3,17) a "zapustit kořeny [v Kristu] a na něm postavit základy" (Ko 2,7). To ilustruje princip, že Božím plánem pro nás je prožívat dostatečnou lásku od něho a od ostatních, abychom se necítili osamocení - i když jsme sami.

Vytvoření pouta je začátek. Když se děti učí cítit se v bezpečí a svobodně ve svých prvotních vztazích, budují si dobré základy pro to, aby mohly snést oddělení a konflikt, který obnáší tvorba hranic.

Oddělení a individuace: stavba duše

"Stalo se to jako mávnutím proutku," říkala Lydie přítelkyním, které spolu s ní tvořily skupinku matek z jejich církve. Skupinka matek poskytovala různé aktivity a místo k rozhovorům pro matky kojenců a batolat. "O jejích prvních narozeninách - přímo v ten den - se z mojí Katky stalo nejhůř zvládnutelné dítě, jaké jsem kdy viděla. Den předtím jedla špenát, jako by už nikdy neměla dostat najíst, a další den skončil všechen na podlaze!"

Lydiino rozčílení bylo přijato se souhlasným kýváním hlavou a úsměvy. Všechny matky souhlasily - jejich děti jako by neustále měnily osobnost. Jejich příjemná, roztomilá miminka jsou ta tam. Místo nich tu jsou svéhlavá, náročná batolata.

Co se stalo? Změnu, která začíná během prvního roku života a pokračuje asi do tří let, vám potvrdí každý kvalifikovaný pediatr či dětský terapeut. Je to změna, která je sice někdy rozvratná a chaotická, ale naprosto normální a je součástí Božího plánu pro dítě.

Když kojenci získají pocit vnitřního bezpečí a připoutání, vzniká druhá potřeba dítěte. Začíná se objevovat jeho potřeba samostatnosti či nezávislosti. Vývojoví psychologové to označují jako oddělení a individuace. "Oddělení" se týká potřeby dítěte vnímat se jako odlišné od matky, prožitku "ne-já". Výraz "individuace" popisuje identitu, kterou si dítě vytváří, když se odděluje od matky. Je to prožitek "já".

Nemůžete mít "já", pokud nejdříve nebudete mít "ne-já". Je to jako snažit se postavit dům na pozemku, který je plný stromů a křoví. Nejdřív je třeba vykácet nějaký prostor a teprve pak můžete začít stavět. Než začnete objevovat pravé, autentické rysy své Bohem dané identity, musíte nejprve určit, kdo nejste.

Jediný zaznamenaný okamžik z Ježíšova chlapectví se pojí právě s tímto principem. Pamatujete si, jak to bylo, když Ježíšovi rodiče odešli z Jeruzaléma bez něho? Když se vrátili a našli ho, jak učí v chrámě, matka ho pokárala. Ježíš matce odpověděl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" (L 2,49). Překlad: Maminko, mám hodnoty, myšlenky a názory, které se liší od tvých. Ježíš věděl, kým je a kým není.

Proces oddělení a individuace není hladký přechod v osobnost. Pro vytvoření zdravých hranic v dětství jsou klíčové tři fáze: klubání, zkoušení a obnova přátelských vztahů.

Klubání: "Maminka a já nejsme totéž"

"To není fér," stěžovala si mi matka pětiměsíčního chlapce. "Prožili jsme čtyři měsíce dokonalého štěstí a blízkosti. Milovala jsem Filipovu bezmocnost, tu jeho závislost. Potřeboval mě a vystačil si se mnou."

"A najednou se to změnilo. Začal být - nevím, jak to říct - neklidnější, neposednější. Nechtěl, abych ho vždycky chovala já. Začal se víc než o mě zajímat o nové lidi a dokonce i o zářivě barevné hračky! Začíná mi to docházet," končila své vyprávění. "Potřeboval mě čtyři měsíce. Teď už bude mateřství spočívat jen v tom, že ho budu dalších sedmnáct a půl roku nechávat odcházet ode mě!"

Mnohé té matce skutečně došlo. Prvních pět až deset měsíců života znamená u kojenců velký posun: od "Maminka a já jsme totéž" k "Maminka a já nejsme totéž". Během tohoto období děti začínají přecházet z pasivního spojení s matkou k aktivnímu zájmu o okolní svět. Začínají si uvědomovat, že kolem existuje velký, vzrušující svět - a že chtějí nějaké dění.

Toto období se označuje jako "klubání" či "diferenciace". Je to doba zkoumání, ohmatávání, ochutnávání a cítění nových věcí. Přestože jsou děti v této fázi i nadále závislé na matce, již nejsou ovinuty v těsném vztahu s ní. Měsíce péče se vyplatily - dítě se cítí natolik v bezpečí, že začíná riskovat. Všimněte si batolat v plné rychlosti. Nechtějí o nic přijít. Toto je geografická hranice v pohybu - pryč od matky.

Podívejte se do očí dítěte ve fázi "klubání". Uvidíte Adamův nelíčený údiv nad flórou, faunou a velkolepostí země, kterou pro něj stvořil Hospodin. Uvidíte touhu objevovat, touhu poznávat, na niž naráží Jób 11,7: "Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného?" Ne, nedokážeme. Ale jsme stvořeni k tomu, abychom objevovali, zakoušeli stvořený svět a poznávali Stvořitele.

Pro mladé maminky to je obtížné období. Jak to popisovala maminka na začátku této části, může to být zklamání. Obzvláště těžké to je pro ženy, které se samy nikdy doopravdy nevyklubaly. Netouží po ničem jiném než po blízkosti, potřebách a závislosti svého dítěte. Tyto ženy často přivádějí na svět mnoho dětí nebo si nacházejí způsoby, jak trávit čas s velmi malými dětmi. Často se jim nelíbí "oddělovací" část mateřství. Nemají rády vzdálenost mezi sebou dítětem. Pro matku to je bolestná hranice, ale pro dítě je nutná.

Zkoušení: "Můžu dělat cokoli!"

"Ale co je špatného na tom, když si chci užít trochu zábavy? Život přece není od toho, aby byl nudný," protestoval Marek. Táhlo mu na padesátku, ale oblékal se jako vysokoškolák. Měl opálený obličej bez vrásek, který u muže středních let vypadá dost nepřirozeně.

Něco tu nehrálo. Marek mluvil se svým kazatelem o přechodu ze skupiny pětatřicetiletých a starších do skupiny dvacetiletých a třicetiletých. "Prostě jsou na mě pomalí. Já mám rád tobogany, noční zábavu a střídání zaměstnání. Pomáhá mi to nestárnout, rozumíte?"

Markův styl charakterizuje člověka, který uvízl v druhém stadiu oddělování a individuace: zkoušení. Během tohoto období, které obvykle trvá od věku deseti do osmnácti měsíců (a pak se později vrací), se děti učí chodit a začínají používat slova.

Rozdíl mezi "klubáním" a zkoušením je značný. Zatímco "klubající se" dítě prožívá úžas nad tímto novým světem a stále se hodně opírá o matku, dítě zkoušející se snaží nechat ji za sebou. Nově nalezená schopnost chodit v něm vyvolává pocit všemocnosti. Batolata cítí rozjařenost a energii. A chtějí všechno vyzkoušet, včetně chůze ze schodů, strkání prstů do elektrických zásuvek a chytání koček za ocas.

S lidmi jako Marek, kteří uvízli v tomto stadiu, si lze užít spoustu legrace. Jenom ne tehdy, když odhalíte jejich nerealistickou velkolepost a jejich nezodpovědnost. To se pak stanete "morousem". Hodně napoví rozhovor "morousem", který má za manžela či za manželku zkoušející dítě. Nic není namáhavější.

Mladé lidi, kteří zůstali trčet ve fázi zkoušení, popisuje kniha Přísloví 7,7: "... a díval jsem se na prostoduché; pozoroval jsem mezi těmi synky mladíka, který neměl rozum."

Tento mladík měl energii, ale neovládal svá nutkání, nekladl žádné hranice svým vášním. Začíná být sexuálně promiskuitním, což se často stává dospělým, kteří uvízli v této fázi. A končí mrtvý: "... než mu šíp rozetne játra; spěchá do osidla jako ptáče, neví, že mu jde o život" (Př 7,23).

Ti, kdo zůstali ve fázi zkoušení, mají pocit, že je nikdy nikdo nechytí. Život je však dostihne.

Zkoušející děti (u nichž je pocit všemocnosti na místě) od svých rodičů potřebují nejvíc vnímavou radost z jejich radosti, veselí z jejich veselí a určité bezpečnostní hranice pro své zkoušení. Dobří rodiče se baví spolu se svými dětmi, které skáčou na posteli. Horší rodiče buď touhu svých dětí uhasí a veškeré skákání jim zakážou, nebo hranice nestanoví žádné a nechají své děti skákat jim přes džus a kávu. (Markovi rodiče patřili do druhé skupiny.)

Ve fázi zkoušení se děti učí, že bojovnost a iniciativa jsou dobré. Rodiče, kteří dětem v tomto věku pevně a důsledně stanoví realistické hranice, aniž by podrývali jejich nadšení, jim pomáhají projít touto přechodnou fází.

Už jste někdy viděli plakát, který zobrazoval "první krůčky dítěte"? Některé takovéto plakáty vyvolávají nesprávnou představu. Ukazují dítě, jak s napřaženýma rukama dělá váhavé krůčky směrem k čekající matce. Pravda je jiná. Většina matek podává toto svědectví: "První kroky svého dítěte jsem viděla zezadu!" Zkoušející batole se pohybuje z bezpečí a tepla k vzrušení a objevům. Fyzické a zeměpisné hranice dítěti pomáhají učit se jednat bez nebezpečí.

Fáze zkoušení dítěti poskytuje energii a pohnutku k poslednímu kroku, aby se stalo samostatným jedincem, ale energií nabitá bujarost nemůže trvat věčně. Auta nemohou jezdit pořád nejvyšší rychlostí. Sprinteři nemohou udržovat své tempo kilometry. A fázi zkoušení musí u dětí vystřídat další etapa, obnovení přátelských vztahů.

Obnova přátelských vztahů: "Nemůžu dělat všechno"

K "obnově přátelských vztahů" dochází asi v osmnáctém měsíci až ve třech letech. Toto období se tak označuje proto, že se v něm dítě vrací do reality. Velkolepost posledních několika měsíců ustupuje poznání: "Nemůžu dělat všechno, co chci." Děti se stávají úzkostlivými a začínají si uvědomovat, že svět je místem, které nahání strach. Poznávají, že stále ještě potřebují matku.

Fáze "obnovení přátelských vztahů" je návratem k spojení s matkou, ale tentokrát je toto spojení jiné. Dítě teď do vztahu přináší oddělenější "já". Jsou tu nyní dva lidé, s odlišnými myšlenkami a pocity. A dítě je připraveno navazovat vztahy s okolním světem, aniž by ztrácelo vědomí sebe sama.

Je příznačné, že to je pro děti i rodiče obtížné období. Batolata v této fázi jsou nepříjemná, staví se na odpor, jsou náladová a někdy přímo zlostná. Mohou vám připomínat někoho s chronickými bolestmi zubů.

Podívejme se na některé nástroje, jejichž pomocí si batolata v tomto věku budují hranice.

Hněv.
Hněv je přítel. Bůh ho stvořil za určitým účelem - aby nás upozorňoval na problémy, které je třeba řešit. Hněv dětem umožňuje poznat, že to, co prožívají, je jiné, než co prožívá někdo jiný. Schopnost používat hněv k rozlišení mezi sebou a druhými představuje hranici. Děti, které umějí přiměřeně vyjadřovat hněv, později v životě pochopí, kdy se je někdo bude snažit ovládat nebo zraňovat.

Vlastnictví.
Fáze "obnovení přátelských vztahů", která je někdy mylně chápána jako pouze "sobecké" stadium, přináší do slovníku dítěte slova jako já, můj, mě a mně. Zuzka nechce, aby někdo jiný choval její panenku. Honzík se nechce dělit o svá autíčka s jiným batoletem, které je u něho na návštěvě. Pro křesťanské rodiče je často těžké tuto důležitou část procesu, kdy se dítě stává samo sebou, pochopit. "Stará hříšná přirozenost teď v naší dcerušce pěkně zvedá hlavu," říkají rodiče a jejich přátelé hlubokomyslně pokyvují. "Snažíme se jí pomoci dělit se s druhými a milovat je, ale je v zajetí sobectví, které máme všichni."

To není přesné ani biblické. Nově nalezená záliba dítěte v "můj" skutečně vychází z našeho vrozeného sobectví - části hříšné zkaženosti v nás všech, která se chce, stejně jako satan, "s Nejvyšším měřit" (Iz 14,14). Toto zjednodušené chápání naší povahy však nebere v úvahu plný obraz toho, co skutečně znamená být k Božímu obrazu.

Být stvořen k Božímu obrazu také znamená působit jako vlastník či správce. Tak jako Adamovi a Evě byla dána vláda nad zemí, aby si ji podmanili a panovali nad ní, i nám je svěřeno správcovství nad naším časem, energií, nadáním, hodnotami, pocity, chováním, penězi a vším ostatním, co bylo zmíněno v 2. kapitole. Bez slova "můj" nemáme žádné vědomí zodpovědnosti za rozvíjení, pěstování a ochranu těchto zdrojů. Bez "můj" nemáme "já", které bychom mohli dát Bohu a jeho království.
Děti zoufale potřebují vědět, že můj a já nejsou neslušná slova. Když jim rodiče poskytnou správnou biblickou výchovu, naučí se obětovat a rozvíjet dávající a milující srdce, ale jen pokud budou mít osobnost, která prožívá tolik lásky, že ji budou moci dávat dál: "My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás" (1 J 4,19).

Ne:
jednoslovná hranice. Batolata, která procházejí obnovou přátelských vztahů, často používají jedno z nejdůležitějších slov v lidském jazyce: slovo ne. Může se objevit již v období "klubání", ale dokonalosti nabývá během obnovování přátelských vztahů. Je to první slovní hranice, kterou si děti osvojují.

Slovo ne dětem pomáhá oddělovat se od toho, co se jim nelíbí. Umožňuje jim dělat rozhodnutí. Chrání je. Naučit se zacházet s dětským "ne" je pro vývoj dítěte klíčové. Jedni manželé, kteří nevěnovali pozornost tomu, že jejich dcera odmítá jíst určitá jídla, později zjistili, že je na jedno z nich alergická.

Děti v tomto věku se často stávají závislými na "ne". Nejen že odmítají jíst zeleninu a chodit spát, ale také se odvracejí od nanuků a oblíbených hraček. Stojí jim to za to, aby mohly říci "ne". Chrání se tak před pocity naprosté bezmoci.

S "ne" se pro rodiče pojí dva úkoly. Za prvé je třeba, aby dětem pomohli cítit se natolik v bezpečí, že si dovolí říci "ne", a takto podporovali jeho vlastní hranice. Třebaže malé děti samozřejmě nemohou dělat všechno, co by rády, měly by mít možnost říci "ne", které bude vyslechnuto. Poučené rodiče odpor jejich dítěte nepohorší ani nepodráždí. Dají mu najevo, že jeho "ne" je stejně milé jako jeho oči. Od dítěte, které říká "ne", se citově neodtáhnou, nýbrž s ním zůstanou ve spojení. Jeden rodič musí často podporovat druhého, kterého "ne" jejich dítěte již vyčerpává. Tento proces vyžaduje úsilí!

Jedni manželé měli problém s tetou, jejíž pocity zraňovala jejich dcera tím, že ji odmítala při každé návštěvě políbit a obejmout. Někdy dítě chtělo být blízko, jindy chtělo stát vzadu a pozorovat. Manželé reagovali na tetiny stížnosti slovy: "Nechceme, aby Petra měla pocit, že náklonnost je něco, co lidem musí dávat. Chtěli bychom, aby sama řídila svůj život." Tito rodiče chtěli, aby ano jejich dcery bylo ano a její ne aby bylo ne (Mt 5,37). Chtěli, aby byla schopna říkat "ne", aby v budoucnu dokázala říkat "ne" zlému.

Druhým úkolem, který čeká na rodiče dětí ve fázi obnovování přátelských vztahů, je pomoci dítěti respektovat hranice druhých. Je třeba, aby děti byly schopny "ne" nejen vysílat, ale také přijímat.

Rodiče potřebují být schopni stanovit a hájit u dětí hranice přiměřené jejich věku. To znamená nepovolovat záchvatům vzteku v hračkářství, přestože by méně pokořující bylo utišit dítě tím, že by mu koupili půl obchodu. Znamená to dítě nějaký čas samotné, vhodným způsobem dítě napomenout a v případě nutnosti mu i naplácat. "Trestej syna, dokud je naděje, a nechtěj mu přivodit smrt" (Př 19,18). Jinými slovy, pomáhej dítěti učit se respektovat meze, než bude pozdě.

Budování hranic je nejpatrnější u tříletých.
Tehdy by již měly mít zvládnuté tyto úkoly:

1. Schopnost citově přilnout k druhým, avšak bez ztráty vědomí sebe sama a své svobody být jiného mínění.

2. Schopnost říkat druhým přiměřené "ne" bez strachu, že ztratí lásku.

3. Schopnost přijímat přiměřené "ne" od druhých a nestáhnout se citově.

V souvislosti s těmito úkoly jeden náš přítel napůl žertem poznamenal: "Tohle se potřebují naučit do tří let? Což takhle do čtyřiceti tří?" Ano, je to vysoká laťka. Tvorba hranic je však v prvních letech života nezbytně nutná.

Na hranice se zaměřují ještě dvě období života. Prvním je adolescence. Roky dospívání jsou obdobou prvních let života. Zahrnují zralejší otázky, jako je například sexualita, pohlavní identita, konkurence a identita dospělého. Ale i v tomto období plném zmatků hrají ústřední roli otázky, kdy a komu říkat "ano" a "ne".

Druhým obdobím je začátek dospělosti, doba, kdy děti odcházejí z domova či ze školy a začínají pracovat nebo žít v manželství. Mladí dospělí v tomto období trpí ztrátou pevné struktury. Už jim nezvoní školní zvonek, nikdo jim nesestavuje rozvrh a přichází spousta děsivé svobody a zodpovědnosti, spolu s požadavky důvěrného vztahu a závazku. Často právě v této době se člověk hodně učí o stanovení dobrých hranic.

Čím dříve si dítě osvojí dobré hranice, tím menší zmatky prožije později v životě. Úspěšné první tři roky života budou znamenat hladčí (nikoli však hladké!) dospívání a lepší přechod do dospělosti. Pokud člověk prožije problematické dětství, může mu pomoci výrazné úsilí rodičů v době dospívání. Vážné problémy s hranicemi v obou těchto obdobích však mohou být v dospělosti ničivé.
"Je pro mě pomocí, když vím, jak to se mnou mělo být," řekla jedna žena, která se zúčastnila diskuse o vývoji dětí. "Ale opravdu by mi pomohlo, kdybych věděla, co u mě v pořádku nebylo." Podívejme se tedy, kde se naše hranice nevyvíjejí správně.

Poškozování hranic: co není v pořádku?

Problémy s hranicemi mají své kořeny v tisících střetů s druhými a také v naší vlastní povaze a rysech osobnosti. Nejdůležitější hraniční konflikty se však odehrávají právě v klíčových prvních několika letech života. Mohou se vyskytnout v kterékoli, případně v každé ze všech tří fází procesu oddělování a individuace - klubání, zkoušení a obnovení přátelských vztahů. Obecně platí, že čím dříve a násilněji k poškození dojde, tím hlubší pak problém s hranicemi je.

Ústup z hranic

"Nevím, proč se to děje, ale děje se to," přemítala Ingrid u kávy se svou přítelkyní Alicí. "Pokaždé, když nesouhlasím se svou matkou, třeba i v maličkostech, mám příšerný pocit, že už se s ní nikdy nebudu moci setkat. Je to, jako bych ji zranila a ona se stáhla - a já ji nemohla přimět, aby se vrátila. Je to fakt hrozný pocit, myslet si, že ztrácíš člověka, kterého máš ráda."

Buďme k sobě upřímní. Nikdo z nás nemá rád, když slyší "ne". Je těžké přijmout, když nám někdo odmítne pomoc, blízkost nebo odpuštění. Dobré vztahy však stojí na svobodě odmítnout a nesouhlasit: "Železo se ostří železem a jeden ostří tvář druhého" (Př 27,17).

Nejen dobrý vztah, ale také zralý charakter stojí na schopnosti říkat ve vhodný čas "ne". Když budete u svých dětí rozvíjet potřebu znát své hranice, setká se to s uznáním. Je nezbytně nutné, aby jejich nesouhlas, jejich zkoušení a jejich experimenty neměly za následek odepření lásky.

Prosím, pochopte to správně. Hranice stanovené rodiči jsou velice důležité. Děti potřebují znát meze chování, které nemají překračovat. Potřebují zakusit biblické a svému věku přiměřené důsledky nesprávného jednání. (Pravda je taková, že když rodiče u svých dětí nestanoví a nehlídají dobré hranice, děti utrpí jiné poškození hranic, o němž ještě krátce pohovoříme.) Nemluvíme o naprostém povolení otěží. Je třeba, aby rodiče zůstaly se svými dětmi v těsném vztahu, i když s nimi nesouhlasí. To neznamená, že by se neměli rozzlobit. Znamená to, že by se neměli stáhnout.

Často slyšíme: "Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích." Je to pravda. Jeho láska je stálá a "nikdy nezanikne" (1 K 13,8). Když se rodiče od neposlušného malého dítěte odpoutají, místo aby s ním zůstali ve spojení a s daným problémem se vypořádali, špatně představují Boží stálou lásku. Když se rodiče odtáhnou s pocity zranění, zklamání nebo pasivního vzteku, sdělují svému malému: Jsi k pomilování, ale jen když se dobře chováš, jinak ne.

Dítě si to přebere asi takto: Když jsem hodný, mají mě rádi. Když zlobím, odříznou mě od sebe.

Vžijte se do situace takového dítěte. Co byste dělali? Není to těžké rozhodování. Bůh stvořil lidi s potřebou náklonnosti a vztahu. Rodiče, kteří se od svého dítěte odtáhnou, ho v podstatě citově vydírají. Dítě může buď předstírat, že souhlasí a tak uchránit vztah, nebo se může dál oddělovat a ztratit tak pro něj nejdůležitější vztah na světě. S největší pravděpodobností zůstane zticha.

Děti, jejichž rodiče se stáhnou, když si začnou vytyčovat hranice, se naučí zdůrazňovat a rozvíjet povolné, milující a citlivé části své osobnosti. Zároveň se naučí bát se podezřívat a nenávidět bojovné, pravdomluvné a samostatné části svého nitra. Když se někdo, koho děti milují, odtáhne, jakmile začnou být zlostní, mrzutí nebo se rozhodnou zkoušet nové věci, naučí se tyto části sebe samých skrývat.

Rodiče, kteří svým dětem říkají: "Zraňuje mě, když se vztekáš", kladou na dítě zodpovědnost za emocionální zdraví rodiče. V podstatě se tak z dítěte dělá rodič rodiče - někdy ve dvou nebo třech letech. Mnohem, mnohem lépe je říci: "Vím, že se zlobíš, ale tu hračku prostě mít nemůžeš" - a pak své zraněné pocity svěřit svému partnerovi, příteli nebo Bohu.

Děti jsou svou povahou všemocné. Žijí ve světě, kde slunce svítí, protože byly hodné, a kde prší, protože zlobily. Postupem času se této své všemocnosti vzdávají, jak poznávají, že důležité jsou i jiné potřeby a události než ty jejich. Ale v prvních letech jejich života tato všemocnost patří mezi faktory, které narušují tvorbu hranic. Když děti cítí, že se rodiče stahují, snadno uvěří své zodpovědnosti za pocity maminky a tatínka. A právě to znamená všemocnost: "Mám takovou moc, že dokážu maminku a tatínka přimět k tomu, aby se odtáhli. Měl bych si na to dávat pozor."

Rodičovské emocionální odtažení se může být nenápadné: ublížený tón hlasu, dlouhé bezdůvodné mlčení... Nebo může být zjevné: záchvaty pláče, nemoc, křik. Děti takovýchto rodičů vyrůstají v dospělé, které děsí, že stanovení hranic přinese krutou izolaci a opuštěnost.

Nepřátelství vůči hranicím

"Jestli chápu, proč nedokážu říkat ne?" smál se pro sebe Patrik. "To není tak těžké uhodnout. Vyrůstal jsem v armádě. Otcovo slovo bylo zákon. A nesouhlas byl vždycky vzpoura. Vzepřel jsem se mu jednou, když mi bylo devět. Pamatuju si jen to, že jsem se probudil na druhé straně místnosti se strašnými bolestmi hlavy - a spoustou zraněných pocitů."

Druhým typem poškozování hranic, zjevnějším než ten první, je rodičovské nepřátelství vůči hranicím. Rodič se rozzlobí, když se dítě snaží oddělit se od něho. Nepřátelství se může projevit v podobě zlostných slov, tělesného trestu nebo nepřiměřených důsledků.

Někteří rodiče dítěti řeknou: "Uděláš, co ti říkám." To je celkem v pořádku. Bůh chtěl, aby rodiče byli zodpovědní za děti. Ale pak řeknou: "A uděláš to rád." To dítě uvádí v šílenství, protože se tím popírá jeho samostatná duše. Nutit dítě, aby "to dělalo rádo", znamená tlačit ho k tomu, aby se snažilo "líbit lidem", a nikoli Bohu (Ga 1,10).

Někteří rodiče kritizují hranice svých dětí:

"Jestli se mnou nebudeš souhlasit, budu..."

"Uděláš to tak, jak to chci, nebo uvidíš."

"Nediskutuj se svou matkou."

"Potřebuješ upravit svůj postoj."

"Nemáš důvod cítit se špatně."

Je nutné, aby děti byly pod autoritou a dohledem svých rodičů, ale když rodiče trestají své dítě za jeho rostoucí nezávislost, obvykle se stáhne do zraněnosti a vzdoru.

Toto nepřátelství je chabým padělkem Božího programu pro učení se kázni. Kázeň či výchova je umění učit děti sebeovládání pomocí důsledků. Nezodpovědné jednání by mělo přinášet potíže, které nás budou motivovat k větší zodpovědnosti.

Přístup "po mém, nebo uvidíš" děti učí předstírat poslušnost, alespoň dokud je rodič na doslech. Přístup "máš na vybranou" děti učí zodpovědnosti za jejich vlastní jednání. Rodič pak neřekne: "Usteleš si postel, nebo máš na měsíc domácí vězení", nýbrž: "Máš na vybranou: buď si usteleš postel a nechám tě hrát na počítači, nebo si nestel a do večera budeš bez počítače." Dítě se rozhodne, kolik bolesti je ochotno kvůli své neposlušnosti snést

Boží kázeň učí, a nikoli trestá:

své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. (Žd 12,10-11)

Když rodiče reagují na dětský nesouhlas, neposlušnost či zkoušení prostým nepřátelstvím, upírají jim užitek z výchovy. Děti se nenaučí, že odkládání uspokojení a zodpovědnost přináší užitek. Naučí se jen, jak se vyhnout něčímu hněvu. Lze se divit, že se někteří křesťané bojí zlostného Boha, i když už toho tolik přečetli o Boží lásce?

Výsledky tohoto nepřátelství je těžké vidět, protože tyto děti se rychle naučí, jak se schovat za ochotný úsměv. Když tyto děti vyrostou, trpí depresí, úzkostí, konflikty ve vztazích a problémy s drogovými závislostmi. Mnozí lidé s poškozenými hranicemi si až tehdy poprvé v životě uvědomí, že mají nějaký problém.

Nepřátelství může vyvolat potíže s vyslovováním i se slyšením "ne". Některé děti se povolně přizpůsobují druhým. Jiné ale reagují navenek a začínají ovládat druhé - stejně jako nepřátelský rodič.

Bible se zabývá oběma těmito různými reakcemi na rodičovské nepřátelství: Otcům je řečeno, že nemají "ponižovat své děti, aby nemalomyslněly" (Ko 3,21). Některé děti reagují na tvrdost povolností a depresí. Zároveň se otcům říká, aby "nedráždili své děti ke vzdoru" (Ef 6,4). Jiné děti na nepřátelství reagují vztekem. Z mnohých vyrostou stejně npřátelští lidé, jako byli jejich rodiče.

Přílišné ovládání

K přílišnému ovládání dochází tehdy, když se jinak milující rodiče snaží chránit své děti před chybami pomocí příliš příšných pravidel a omezení. Například mohou svým dětem zakazovat hrát si s ostatními dětmi, aby je uchránili před zraněním nebo před špatnými způsoby. Mohou mít takový strach, aby jejich děti nenastydly, že je při zamračeném počasí nutí nosit holinky.

Problém přílišného ovládání spočívá v tomto: zatímco důležitým úkolem dobrých rodičů je jistě ovládat a chránit, musí svým dětem dávat prostor dělat chyby. Pamatujte, že zralosti se učíme "cvičením" (Žd 5,14). Příliš ovládané děti podléhají závislosti, nejsou schopny budovat zdravé vztahy a mají potíže při stanovení a hájení pevných hranic. Také je pro ně těžké riskovat a být tvořiví.

Nedostatek mezí

Elen si povzdechla. Její manžel Albert měl dvakrát do týdne záchvaty vzteku, kdykoli udělala nějakou chybu. Tentokrát na ni křičel kvůli tomu, že museli přesunout společný večer se známými. Elen zapomněla obstarat hlídání dětí.

Nemohla pochopit, proč Alberta takové maličkosti tak vytáčejí. Možná si potřebuje trochu odpočinout. Ano, to je ono! její tvář se rozjasnila. Potřebujeme dovolenou! Zapomněla, že na dovolené byli před měsícem.

Elen měla velice milující, ale příliš shovívavé rodiče. Nedokázali se pevně postavit a k něčemu ji přinutit nebo ji ukáznit třeba tak, že by ji na chvíli poslali do kouta, dali jí pocítit důsledky jejího chování nebo jí naplácali. Mysleli si, že spousta lásky a odpuštění jí pomohou být takovým dospělým člověkem, jakým potřebuje být.

Takže kdykoli po sobě Elen neuklidila, její matka to udělala místo ní. Když potřetí nabourala rodinné auto, tatínek jí dal její vlastní. A když přečerpala účet, její rodiče na něj beze slova vložili další peníze. Koneckonců, není láska trpělivá? říkávali.

To, že Elen neměla od svých rodičů dostatečné meze, poškodilo vývoj jejího charakteru. Ačkoli byla milující manželkou, matkou a pracovnicí, lidé kolem ní neustále frustroval její neukázněný, bezstarostný způsob života. Být s ní ve vztahu je stálo mnoho. Ale byla tak milá, že většina jejích přátel nechtěla zranit její city jakoukoli konfrontací. A tak problém zůstával neřešený.

Nedostatek rodičovských hranic je opakem nepřátelství. I zde by potřebnou strukturu, která by přispěla k vývoji Elenina charakteru, poskytla biblická výchova.

Nedostatek rodičovských mezí, spolu s nedostatečným spojením s rodiči, může mít někdy za následek agresivně ovládajícího člověka. Všichni známe zkušenost, kdy jsme přišli do obchodu a viděli čtyřleté dítě, které naprosto ovládá svou matku. Matka žadoní, prosí a hrozí svému synovi, aby přestal vyvádět. Potom, s rozumem v koncích, mu dá čokoládovou tyčinku, kterou s takovým křikem vyžadoval. "Ale ta je poslední," říká a bojuje o určitou převahu nad ním. V takové chvíli už je však převaha iluzí.

Nyní si toto čtyřleté dítě představte jako čtyřicetiletého muže. Scénář se změnil, ale jeho kostra je stejná. Když se zlobí nebo když mu někdo určí nějakou mez, vybuchuje stejnými záchvaty vzteku. A v tu chvíli má za sebou třicet šest dalších let, kdy mu svět posluhoval. Jeho ozdravný program bude muset být velice pevný a důsledný, aby mu pomohl. Uzdravení někdy přijde v podobě hospitalizace, někdy skrze rozvod, někdy ve vězení a jindy prostřednictvím nemoci. Výchovným prostředkům života však neunikne nikdo. Vždycky zvítězí. Vždycky sklidíme, co zaséváme. A čím je to v životě později, tím smutnější to je obraz, protože sázky jsou vyšší.

Je zřejmé, že tu popisujeme člověka, pro kterého je těžké vímat hranice a/nebo potřeby druhých. Tito lidé byli nedostatkem hranic poškozeni stejně jako druzí jejich příliš přísným vymezením.

Nedůsledné meze

Protože někteří rodiče mají ve výchově dětí určitý zmatek nebo si sami v sobě nesou některá zranění, někdy kombinují přísné a volné hranice, čímž svým dětem vysílají protichůdná sdělení. Děti pak nevědí, co jsou pravidla rodiny a života.

Nedůsledné hranice se často objevují v rodinách alkoholiků. Rodič může být jeden den milující a laskavý, a druhý den nepochopitelně tvrdý. Je to tak zejména vlivem změn chování, které způsobuje pití.

Alkoholismus vyvolává u dítěte v otázkách hranic obrovský zmatek. Dospělé děti alkoholiků se nikdy necítí ve vztazích bezpečné. Vždycky čekají, že je druzí nechají na holičkách nebo na ně nečekaně zaútočí. Neustále se mají na pozoru.

Stanovení mezí je pro dospělé děti alkoholiků traumatické. Říci "ne" může přinést úctu, nebo vyvolat vztek. Cítí se jako rozpolcený člověk, o němž hovoří Jakubův list 1,6: "... je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí". Nemají jistotu v tom, za co jsou zodpovědní a za co ne.

Trauma

Až dosud jsme se zabývali různými typy vztahů v rodině. Stažení se, nepřátelství a stanovení nepřiměřených mezí jsou způsoby, jak se rodiče chovají k dětem. Ty se pak dětem časem vtisknou do nitra.

Kromě toho mohou tvorbu hranic poškodit specifická traumata. Trauma spíše než charakterový rys představuje velmi bolestnou emocionální zkušenost. Traumatické je citové, fyzické a sexuální zneužívání. I nehody a oslabující nemoci jsou traumatické. Také těžké ztráty, jako například úmrtí rodiče, rozvod nebo extrémní finanční potíže, jsou traumatické.

Na rozdíl mezi charakterovými a vztahovými vzorci, jako je například stažení se a nepřátelství, a traumatem je dobré se dívat jako na způsoby, jak lze ublížit stromu v lese. Může vlivem špatných příměsí v půdě přijímat nevhodnou výživu nebo může dostávat příliš mnoho či málo vody. To znázorňuje problémy charakterových rysů. Trauma je jako blesk, který zasáhne strom.

Trauma může tvorbu hranic poškodit proto, že otřásá dvěma nezbytnými základy pro růst dětí:

1. Svět je přijatelně bezpečný.

2. Mají vládu nad svým životem.

Děti, které projdou traumatem, tyto základy vnímají jako otřesené. Ztrácejí jistotu, že jsou na světě v bezpečí a chráněni, a začíná je děsit, že v jakémkoli nebezpečí, které se jim přiblíží, nemají nic na svou obranu.

Alana oba jeho rodiče fyzicky týrali celá léta. Brzy odešel z domova, nastoupil k námořní pěchotě a prožil několik špatných manželství. V rámci terapie si jako třicátník začal uvědomovat, proč pod svým drsným zevnějškem vždy toužil po ženách, které ho budou ovládat. Bláznivě se zamiloval do skutečnosti, že ho "zvládnou". Pak se vytvořil vzorec povolnosti vůči dané ženě, v němž Alan vždy prohrával.

Jednoho dne si Alan při terapeutickém rozhovoru vzpomněl, jak ho jeho matka za nějaký drobný přestupek bila do tváře. Živě si pamatoval své marné pokusy chránit se: "Prosím, maminko, promiň mi to. Udělám všechno, co řekneš, Prosím, maminko." Když slíbil bezvýhradnou poslušnost, bití přestalo. Tato vzpomínka ladila s jeho bezmocí a nedostatkem sebeovládání ve vztahu s jeho manželkami a přítelkyněmi. Jejich hněv ho vždycky děsil, a tak se jim většinou ihned podvolil. Vývoj Alanových hranic vážně poškodila hrubost jeho matky.

Zdá se, jako by Boží srdce bylo obětem traumatu obzvláště blízko: :... poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem" (Iz 61,1). Bůh touží po tom, aby milující lidé obvazovali rány traumatizovaných.

Oběti traumatu v rodině jsou téměř vždy příjemci nekvalitních nebo hříšných charakterových a vztahových vzorců. Ústup z našich hranic a nepřátelství vůči nim jsou pro traumata živnou půdou.

Naše vlastní charakterové rysy

Už jste někdy slyšeli, jak se o někom říká, že je takový "odmalička"? Možná jste byli vždy aktivní a nebojácní, neustále jste zkoumali nové obzory. Nebo jste možná, "co se pamatujete", byli rádi tiší a zahloubaní.

Do vývoje svých hranic přinášíme i své vlastní individuální charakterové rysy. Například někteří lidé, jejichž povaha obsahuje větší míru agrese, řeší problémy hranic spíše konfrontačně. Na druhou stranu ti, kdo mají v povaze agrese méně, se hranic lekají.

Naše vlastní hříšnost

K našim problémům s tvorbou hranic přispívá také naše vlastní hříšnost, kterou jsme zdědili od Adama a Evy. Představuje naši neochotu být stvořeními pod Boží vládou a také náš odpor k pokoře. Znamená naši neochotu přijmout své postavení a touhu být všemohoucí, všechno řídit, nikoho nepotřebovat a nikomu neskládat účty. Naše vrozená hříšnost z nás činí otroky zákona hříchu a smrti, od něhož nás může osvobodit jenom Kristus (Ř 8,2).

V tuto chvíli byste už měli získávat jasnější představu o tom, co spadá do problémů s hranicemi a do jejich tvorby. Nyní je na čase podívat se na to, co říká Bible o tom, jak by hranice měly v našem životě fungovat a jak je lze - celý život - tvořit.