Já a ty, aneb umělá hra na lásku

Smýšlíš-li o druhých dobře, pak o nich budeš také dobře mluvit. Ústa mluví z plnosti srdce. (Matka Tereza)

z knihy Matka Tereza s Danou Němcovou , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Zloby, závisti, nepřejícnosti či nadřazenosti si všímáme hlavně tehdy, jsou-li namířeny proti nám. Ale co když tyto zraňující zbraně přechováváme pod svou střechou, ve svém srdci? Třeba jen taková neschopnost odpustit činí naše srdce tak těžkým! Rádi bychom dotyčného nepomlouvali, ale jen stěží dáváme svá ústa na zámek. Vždycky nám uklouzne nějaké jedovaté slůvko, protože ústa neudrží na uzdě to, co se uhnízdilo v srdci. Když tedy často vypouštíme z pusy nelichotivé a nelaskavé úsudky o těch druhých, vypovídáme tím spíše o stavu svého nitra, o vlastním nedostatku lásky.

Láska je dnes nejžádanější a nejprodávanější artikl – ať už má podobu televizní reklamy, prostoduché telenovely, kýčovitého filmu či bulvárního časopisu. A přitom se lidé se skutečnou láskou málokdy tolik míjeli, jako dnes. Všechna ta umělá hra na lásku, co neodpovídá realitě (v životě je nakonec všechno jinak!), vede ale člověka nakonec ke skepsi, že pravá láska neexistuje. Už v ni nedoufá, hlubokého vztahu se spíš bojí a raději pluje na povrchu: “Když se zklamu, aspoň mě to nebude tolik bolet!” Mezi “já” a “ty” se rozevírá propast ostražitosti, pochyb a nedůvěry.

O úplně jiném vztahu mluví Martin Buber v knize Já a Ty. Srdce naplněné skutečnou láskou je ochotné k naslouchání, společnému hledání, důvěře a odevzdanosti. Neukapávají z něho sladké řeči ani předem hotové “zbožné rady”, protože je otevřené hledání skutečného dobra pro toho druhého. Někdy ale takové hledání vyžaduje vyslovit či přijmout výtku nebo výstrahu. Taková sdělení nejsou projevem něčí kontroly, nadřazenosti, ale naopak vedou ke společnému objevování pravdy, k očišťování srdce, k osvobození. Vzájemná láska je i vzájemné posilování, když na cestě ke společnému dobru jeden umdlévá a potřebuje podepřít třeba jen pevným slovem. Také kritické slovo z očí do očí je důkazem našeho zájmu o druhého, naší naděje, kterou do něj vkládáme.