Sekce: Knihovna
Dokonalá radost
Obrácen k světuz knihy Bratr František , vydal(o): Cesta
Kdo mohl lépe než František znát ono štěstí, jež všechna ostatní štěstí převyšuje, štěstí milovat Boha a cítit se jím milován? A kolikrát učil tomuto štěstí své bratry! Je ale nezbytné odtrhnout se od země, utéct světu a sobě samému, utéct vzhůru; kdo bude mít odvahu k tomuto úniku duše, k tomu, aby se vrhl do tak hazardního dobrodružství?
Když se František vrátil z Říma, zatoužil pohovořit si o tom všem s bratrem Lvem, který mu byl důvěrníkem, sekretářem a také zpovědníkem, aby aspoň on pochopil, že to není žádná zábava, jak si mnozí smrtelníci představují, najít napřed úzkou cestu a pak po ní jít tak dlouho, až vyústí do ráje. Bůh není snadno dosažitelný. Tato kapitola je stejně tvrdá jako slavná. Nelze ji opominout, protože zní stejným zvukem jako evangelium.
Vedl se tento rozhovor opravdu na cestě od Perugie, nebo snad František diktoval toto podobenství bratru Lvovi u Panny Marie Andělské? Na tom příliš nezáleží. Oba jsou (ať už doopravdy nebo pomyslně) na této cestě a jdou jeden za druhým, Lev napřed, František za ním, podle františkánského zvyku, který nám Dante popisuje v Božské komedii.
Oba trpí krutou zimou, obzvláště slabší František. A tu začne jeho jasný hlas nezapomenutelný dialog, který co nejvíce zkrátíme.
- „Bratře Lve, kdyby i všichni menší bratři všude dávali veliký příklad svatosti, v tom není dokonalá radost.“
Ticho. Jdou dál svou cestou, pak se znova ozve hlas:
„Bratře Lve, kdyby i menší bratr vyléčil slepé a zmrzačené, hluché, němé, kulhavé, kdyby vyháněl démony a křísil mrtvé, v tom není dokonalá radost.“
Ještě kousek cesty, pak se znova ozve v ledovém vzduchu radostný hlas:
„Bratře Lve, kdyby i menší bratr znal všechno, co je možné znát, vědu, Svaté písmo, kdyby prorokoval, zjevoval budoucnost a tajemství duše, v tom není dokonalá radost.“
Velice dobře ví, že se v tom všem inspiruje Velepísní svatého Pavla o lásce, ale z vnuknutí svatého Ducha připojuje, co svatý Pavel opominul. Bratr Lev možná uvažuje, kam míří, ale František chce, aby měl strpení.
„Bratře Lve, ovečko Boží (tak říkával svému důvěrníkovi), kdyby i menší bratr mluvil andělským jazykem a kdyby mu vše bylo zjeveno o hvězdách, o zemských pokladech, o schopnostech ptáků, ryb, lidí, stromů, kamenů, v tom není dokonalá radost.“
Ještě několik kroků, a František začne téměř křičet:
„Bratře Lve, kdyby i menší bratr obrátil všechny lidi na víru v Krista, v tom není dokonalá radost.“
Tak jdou asi dva kilometry, František stále parafrázuje svatého Pavla a Lev si zřejmě v duchu začíná klást otázky, protože se sám chápe slova:
- „Bratře, prosím tě proboha, řekni mi konečně, v čem je dokonalá radost?“
A teď, můžeme-li to tak říct, po výčtu všech těchto vybraných milostí silná, nečekaná sprcha:
Přijdeme k Panně Marii Andělské, celí promáčení sněhem a prokřehlí zimou, zaklepeme na fortnu kláštera, protože bychom se rádi co nejrychleji osušili a ohřáli, ale nikoho ani nenapadne, aby nám otevřel, a ještě nás obviní, že jsme falešní podvodní bratři, zhýralci a že krademe almužny chudých. Ať se klidíme! A my tak zůstaneme až do noci ve sněhu a větru, polomrtvi hladem, ale nebudeme naříkat, nebudeme proklínat nelidského fortnýře, právě naopak, budeme si myslet, že přinejmenším ví, s kým má co dělat, ale z Boží vůle s námi mluvil tak hrubě. A v tom, bratře Lve, je dokonalá radost.
A když tak vytrváme a znova zaklepeme na tu němou fortnu a když nám tentokrát otevřou a vyženou nás, vynadají nám a zpolíčkují nás, když nám řeknou, abychom šli do špitálu, a když to všechno přijmeme s radostí a láskou, - v tom je, bratře Lve, dokonalá radost.
Už je toho víc než dost, my však máme veliký hlad a snažně prosíme, aby nám pro lásku Boží otevřeli. Ale oni nás bijí sukovicemi, tahají za kapuce, povalí na zem a v blátě nás nemilosrdně mlátí; my však i toto všechno sneseme, myslíce na Kristovo utrpení: a to je potom dokonalá radost.
Vždyť nyní jsme teprve na úzké cestě, o níž Kristus řekl, že ji málokteří najdou, aby ho vůbec mohli následovat. Když se z lásky ke Kristu přemůžeme, všechno sneseme a přijmeme kříž, bude cíle dosaženo a blažená věčnost nám bude otevřena.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Julien Green
Související texty k tématu:
Radost:
- Nemáme-li žádný důvod k radosti... Nenalézáme-li momentálně ve svém životě žádný důvod k radosti, zůstává nám možnost radovat se z radosti Boží a štěstí, přítomného neustále v hloubi naší duše.
- Radost Naše radosti v životě jsou vždy smíšeny s kapkou hořkosti a bolesti. Poznávám ale, že to velice pomáhá.
- Radost je přirozený stav života Radost je přirozený stav věcí. To jen my jsme si navykli být naštvaní, dotčení, podráždění a nervózní. Důvodů, proč mít radost a být šťastný, je ale nekonečně mnoho…
- Šťastný může být jen ten, kdo dokáže být vděčný Někteří lidé musí neustále dávat najevo nespokojenost, neustále protestovat a reptat, srovnávat se a závidět druhým.
- Bůh tě chce vést k radosti Když k nám začnou promlouvat naše temnoty, mohou v nás vyvolat až závrať. Takřka z ničeho ale může vykvést pouštní květ, netušená radost.
- Co je pokladem věřícího člověka? Poklad věřícího člověka je radost. Radost z jistoty, že je milován a že se tak může učit milovat.
- Děkování nás uzdravuje a naplňuje radostí Umět poděkovat je lékem na naši nevšímavost k drobným darům života a přehnanou citlivost na sebemenší nedostatek. Vděčnost nás naplňuje radostí.
- Já - a radostná?! Radost se obvykle chápe jako štěstí, veselost, dobrá nálada. Ale…
- Musí existovat radost, která nezávisí na vnějších okolnostech… Jak se já můžu radovat..?!
- Měl jsem spoustu peněz, ale stále mi něco scházelo Po ukončení studia jsem si myslel, že až budu mít dostatek peněz a zaplním si skříň elegantními obleky, budu šťastný. Ale nebyl jsem.
- Nekaz si radost tím, že budeš někomu závidět to, co ty sám nemáš...
