Anděl s vlněnými ponožkami

Povídka pro děti

z knihy Andělé na vánoční pouti , vydal(o): nakladatelství Doron

Jsou lidé, kteří ve snu vidí anděly. Mluví s nimi a dotýkají se jich. Taková je i malá Anna. V adventním čase se jí zdá každou noc o stejném andělu. Jakmile zavře oči, už ho vidí. Anděl ze snu se jí velmi podobá. Stejně jako Anna má na pravé tváři malé mateřské znamínko a má stejně zářivé zelené oči. Od té doby, co má tohoto nového přítele, chodí včas a bez odmlouvání spát. Protože jen zavře oči, už je tu. Anna si se svým malým andělem povídá. Vypráví mu o všem, co prožila krásného nebo smutného. Anděl jí pozorně naslouchá, chápe, proč je smutná, a někdy jí také dobře poradí. Také během dne pociťuje Anna často, že její anděl je jí nablízku. Nevidí ho sice, ale cítí ho. Její anděl voní Vánocemi. Někdy voní jako skořice, jindy jako čokoláda nebo jehličí.

Aby byl Anně docela nablízku, vklouzne malý anděl k Anně pod peřinu. Chce se také trochu zahřát, protože cesta z nebe na zem je dlouhá. Malý anděl bydlí v Obláčkové ulici číslo 5, a než se dostane k Anně, má nohy celé zmrzlé. Právě teď před Vánocemi je každá noc velice chladná. Jednou večer si Anna vzala do postele vlněné ponožky, aby se andělovy nohy rychle zahřály. Když ji pak anděl navštíví, hned si ponožky natáhne. Příštího rána po probuzení zjistila Anna, že jsou ponožky pryč. „Anděl si asi ponožky vzal“, pomyslila se a je zvědavá na příští noc. Když k ní malý anděl zase večer přišel, měl nohy docela teplé. Anna z toho má radost.

Noc s andělem často rychle uteče a Anna se ráno nemůže probudit. Někdy ji matka musí třeba třikrát budit, než konečně otevře oči. Pak ale s úsměvem vyskočí a má báječnou náladu. Maminka se tomu nemůže vynadivit. Jednou ráno, když Anna zase tak vesele vstává, se jí maminky zeptá, co se to s ní děje, že je vždycky tak veselá. Anna se usměje a říká, že je to proto, že má krásné sny. A maminka prohlásí, že je také ráda, protože když je šťastná Anna, je šťastná i ona. Pak se obrátí na Annu a ptá se jí, kde jsou její vlněné ponožky, že je nemůže najít, jestli neví, kde jsou. Anna zavrtěla hlavou, protože přece nemůže nikomu říct, že si anděl vzal její vlněné ponožky. Musí to zůstat jejím tajemstvím. Možná, že to někdy mamince jednou řekne, ale teď ještě ne.