3. Jazyk Bible

Živý rozhovor

z knihy Co je Bible - první orientace , vydal(o): Pastorační středisko

Další závažnou otázkou je jazyk Bible. Starý zákon je psán hebrejsky, jen v knihách Daniel a Ezdráš jsou menší části aramejské. Nový zákon je však psán řecky. Má to samozřejmě historické důvody. Starý zákon vznikal v Izraeli, který mluvil nejdříve hebrejsky a po návratu z babylónského zajetí (586-538 př. Kr.) aramejsky. To jsou obě semitské řeči, které mají obě značně odchylnou gramatickou i myšlenkovou strukturu od jazyků indoevropských. Nový zákon je psán pozdní helénistickou řečtinou, které se odborně říká koiné (zkratka z vazby hé koiné dialektos = obecné, obecně rozšířené nářečí). I tato řeč se liší od řečtiny klasické, ať už starší, Homérovy, nebo pozdější, totiž velkých dramatiků a básníků řeckého “zlatého věku”. Tím vzniká mezi Starým a Novým zákonem jakási nesourodost, diskrepance, napětí, ba jakási dynamická oscilace. Přecházet ze Starého do Nového a naopak je sice pro biblického teologa nezbytně nutné, Nový se stále na Starý odvolává, Starý je jakýmsi pojmovým a myšlenkovým pozadím Nového, ale přecházet ze Starého do Nového či naopak, vztahovat je navzájem, je už i pro jejich jazykovou různost vždy čin odvahy s rizikem překvapení. Jakoby se mezi oběma Zákony vedl živý rozhovor, do něhož je třeba vstoupit, máme-li rozumět jejich vzájemnému vztahu.

Třeba se vám toto tvrzení zdá přehnané. Vystoupí nám před očima mnohem zřetelněji, když se trochu zamyslíme nad tím, v čem se hebrejské myšlení i vyjadřování liší od našeho, indoevropského. Několik příkladů: Substantivum je u nás abstrakce objektu, zbaveného nepodstatných atributů. Hebrejština má místo substantiva nomen, což je spíše název jsoucna, které vystupuje z latence do aktuality, ze vzdálení do přítomnosti tím, že je pojmenováním přivoláno. Substantivum umožňuje věci se zmocnit, nomen umožňuje setkat se s pojmenovaným. Podobně u slovesa: Naše sloveso třídí v čase, vidy jsou v něm kategorie podružná. V semitských jazycích je to naopak: Konstitutivní jsou vidy (aspekty), tedy dokonavost či nedokonavost. Zařazení do časové posloupnosti vzniká až druhotně na základě určité sekvence vidů. Rozeznávají se především akce konstitutivní či aktuální, dění hotové či nehotové. Také v syntaxi jsou závažné rozdíly. Indoevropská hypotaxe vede do kauzality, kdežto semitská parataxe dějů, řazených ne vedle sebe, nýbrž za sebou, předpokládá, že každá nová akce je výsledkem nového rozhodnutí, které ovšem může být rozhodnutím darovaným. Tak je všechno dění stále otevřené zásahu shůry a popisovat je jako imanentně koncipovanou historii je něco podobného jako měřit vzdálenosti na litry. Zabýval jsem se touto problematikou v šedesátých letech ve své habilitační práci - je to dobrodružství.