Když se cítíme neviditelní, přehlížení nebo nedocenění, můžeme si být jistí, že Ježíš nás vidí jinak. Jeho pohled není chladným skenem, ale vřelým, chápajícím zastavením. A právě z tohoto hlubokého přijetí se rodí naše vlastní schopnost milovat.
Ježíš se na tebe nedívá kriticky,
ale s pochopením
Evangelium mluví o bohatém muži, který měl velké ideály, ale neměl sílu udělat ve svém životě zásadní změnu. A přesto: „Ježíš na něho pohlédl s láskou“ (Mk 10,21). Je to obyčejná věta, a přitom v sobě nese celou váhu i naději lidského příběhu. Ježíš se dívá s láskou — ne kriticky, ne z povýšenosti, ale s něhou a pochopením. Takový pohled nezraňuje, ale posiluje. Je to bezpečný prostor, ve kterém můžeme být sami sebou. A co víc — tento pohled není vyhrazen jen Ježíšovy současníky. Dívá se tak i na nás. Bez masek, bez hodnocení, bez tlaku. Je to pohled, který říká: vidím tě… a miluji tě.
Často máme pocit, že pro okolí jsme neviditelní. Že to, co prožíváme, nikoho moc nezajímá. Ale Ježíš to má jinak. V evangeliích čteme o tom, jak mu bylo líto zástupů, jak si všímal lidí, kteří zůstávali stranou. Ježíš má pro nás pozornost, kterou tak zoufale hledáme. A nejen že si nás všímá — vidí i to dobré, co v sobě nosíme. I to, co jiní přehlížejí. Každý malý dobrý skutek, každý poctivý úmysl vnímá s obdivem.
Pokud se Bohem necháme milovat,
pak můžeme i my milovat druhé
Ježíš říká: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Není to jen výzva k následování, ale také příslib. Pokud se necháme Ježíšovou láskou proniknout, pokud ji přijmeme s důvěrou, ona nás promění. A pak můžeme i my milovat — ne z povinnosti, ale z vnitřního naplnění. Milovat v pokoře a blízkosti, jako to dělá Kristus.
Být milován tak, jak miluje Ježíš,
není iluze ani odměna za správné chování.
Je to výchozí bod, ze kterého pak můžeme vycházet
a lásku, kterou jsme přijali,
rozdávat dál.
