Neodpuštění a neodpouštění v nás vytváří pevné mříže, vězení. Ty brání tomu, abychom byli svobodní a abychom žili v pravdě a v realitě. Ochromují naši energii. A klíč od tohoto vězení máme my sami. Často bychom se rádi zbavili nepříjemných vzpomínek a pocitů. Obvykle to ale není jednoduché ani rychlé. Je to běh na dlouhou trať. Jestliže jsme však neodpustili, nemůžeme výsledek očekávat už vůbec. Neodpuštění může být jako černá díra, která vtahuje do sebe naši energii, i když o tom nevíme, nebo si to sami sobě nepřiznáme.
Neodpuštění v nás utváří ložisko negativních emocí – uraženosti, vzteku, křivdy, závisti, nenávisti, odporu, strachu, úzkosti. A dlouhodobé negativní emoce pak mají i velký dopad na náš organizmus, na tělo, na psychiku i na ducha. Jestliže chceme být vnitřně harmoničtí, máme důvod odpouštět. Neodpuštění stojí totiž často za mnoha psychosomatickými problémy, dlouhodobou únavou, neurotickými poruchami a depresemi.
Odpuštění ale není něco jednorázového, ale proces. Někdy se setkáváme s názory, že jde o to odpustit jednou pro vždy a dost. Takhle život neprobíhá. Dokonce neprobíhá ani tak, že bychom někomu odpustili a už nikdy v životě neměli sebemenší příčinu témuž člověku odpustit znovu.
Neodpuštění není soukromou záležitostí. Zasahuje do našeho jednání s mnoha dalšími lidmi, do společenství, do vztahů. Je to zapojení člověka do řetězce zla. Všichni jsme zranění a zraňovaní lidé a všichni jsme také zranili a zraňujeme. Všichni bychom tedy měli být i lidmi odpouštějícími. Odpouštěním uzdravuji sebe i druhé, společenství, svět. Odpuštění přerušuje řetězec zla.
