Bůh je v extázi
Lidé odedávna vnímali úžasnou rozmanitost života na Zemi. Nalezneme takové texty i v Bibli?
V Bibli najdeme mnoho příkladů údivu nad bohatstvím a krásou stvoření. Například v Jobovi nacházíme v řeči Elihuově hymnus na Boží vznešenost a jeho stvoření. Nebo třeba celý Žalm 104 je písní o divech a rozmanitosti tvorstva. A to tehdy lidé zdaleka neměli povědomí o tom, o čem ví věda dnes. Přitom stále více chápeme, jak všechno spolu nějak souvisí a je na sobě vzájemně závislé. Já v tom všem vidím zjevný otisk Boha - Trojice.
Jak to myslíš?
Bůh tak, jak jej vnímá křesťanství, je dokonalou jednotou a společenstvím tří božských osob, které jsou navzájem odlišné a zároveň neoddělitelně sjednocené hlubokým společenstvím. Bůh tedy existuje ve vztahu.
Z toho plyne, že nemá rád uniformitu, protože ani on sám ve své podstatě není uniformní. Boží bytí je bytím v extázi, tedy doslova ve vycházení ze sebe směrem k druhému. Proto bohatství, pestrost a hojnost života prýští z bohatství, pestrosti a hojnosti života v Trojici. Boží osoby žijí v extázi nejen uvnitř sebe, ale i navenek ke stvoření. A my proto v pestrosti života a vesmíru můžeme vyčíst něco o Tvůrci. Příroda je knihou, která představuje a popisuje svého autora, Trojici. Každý tvor v sobě nese jeho stopu a existuje jen ve vztahu k druhým. Vesmír, příroda v sobě nesou nepřehlédnutelný otisk Trojice. Také ve vesmíru a v biosféře naší planety nic neexistuje bez vztahu k okolí. Všechno je otiskem jednoty a vzájemného vztahu v Trojici. Také tvorstvo je bytím jednotlivostí v celku a celku v jednotlivostech a ve své nekonečné rozmanitosti odráží nekonečnou tvůrčí sílu a nápaditost Ducha.
Překypování vnitřní Boží lásky chrlí tvory, svá umělecká díla, velkoryse rozdává život, miluje rozmanitost, barvy, tvary, formy.
V každém z nás je touha po nekončícím štěstí a radosti
Všechna krása je ovšem pomíjivá. Jak to, že všemu nakonec vládne smrt?
Nevíme a ani nemůžeme vědět, co je po smrti. Buď jsme materialisté a věříme jen tomu, na co máme hmatatelné vědecké důkazy a tato otázka je tím pro nás ve sféře nepoznatelna, anebo jsme lidé víry a čerpáme pravdu i z toho, co nacházíme v našich nejhlubších touhách, v hnutích duše. Je v nás víra, láska a naděje, touha po nekončícím štěstí a radosti. Kde se bere? Jen z atomů a molekul? Nebo naznačuje, že jsou i skutečnosti našim smyslům nedostupné? A tak víra v Krista Spasitele pro nás znamená jistotu naděje, že náš život smrtí nekončí, ale ve smrti se naplňuje. Kristus vstal z mrtvých a my máme naději, že i my s ním z mrtvých vstaneme. Předmětem naší křesťanské naděje je tedy život věčný.
Všechna pozemská krása i láska jsou odleskem Božím
Takže křesťan nemusí vnímat utrpení a smrt jako tragédii?
Dokud jsme zde v tomto životě, tak to vždy budeme vnímat s bolestí v srdci. Jak píše apoštol Pavel, naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla. Utrpení, bolest a smrt pochopíme jedině skrze víru v optice Kristova kříže. Říkáme tomu vykoupení. Německý teolog Karl Rahner říká, že podstata vykoupení spočívá v samotném Bohu, který objímá lidstvo a celý svět a pozvedá je k sobě, aby mu byli podobni. Ježíšovo vzkříšení je proměnou vesmíru v hlubší úroveň bytí. Je počátkem zbožštění světa, které se netýká jen člověka, ale celého tvorstva. Kristus je prvotinou nového světa, světa proměněného a pozvednutého na vyšší úroveň. Jak čteme ve Zjevení Janově: „Hle, všechno tvořím nové.“ Nové stvoření není negace všeho pozemského, ale naopak proměna, novost, obroda a přerod na vyšší rovinu bytí.
Jak to v místě, kterému říkáme „nebe“, bude vypadat?
To je určitě mimo naši představivost. Neumíme samozřejmě přesně popsat, na co se máme těšit a o co usilovat. Myslím však, že všechna pozemská smyslová krása i láska jsou odleskem nebe.
Jak jsem říkal, podstatou Božího bytí je extáze, což znamená schopnost vyjít ze sebe směrem k druhému a toho druhého zahrnout do sebe, splynout s ním. V tomto smyslu jsou drogy, kterými se chce přivodit takzvaná extáze, jen lží a podvodem, protože ve zdrogovaném stavu člověk není ani sám sebou, natož aby byl schopen sebou obohatit někoho druhého. Extáze, podobná Božímu bytí a tomu, co se prožívá v nebi, je tedy spíše podobná mezilidské lásce nebo těm situacím, kdy člověka zcela pohltí radost z nějaké vnější skutečnosti a on s ní jakoby splyne.
Například houbař se dostane do transu, když je v lese, kde všude, kam se podívá, jsou krásné pravé hřiby. Myslí, že už je v ráji. Vzpomínám si, že když jsem jako dítě poprvé viděl krásného brouka tesaříka alpského, byl jsem také doslova v transu z té nádhery. A vlastně každá taková pozemská krása, ať už jde o přírodu nebo umění nám může alespoň trochu a nedokonale naznačit, jak vypadá ráj. Samozřejmě, jsou to jen velmi nedokonalá přirovnání, ale snad aspoň trochu naznačují, co pro nás všechno Bůh připravil, abychom byli šťastní.
