Část dovolené jsem letos strávil se svou rodinou v Krkonoších. Ti z Vás, milí čtenáři, kteří rádi brouzdáte po horách a zdoláváte jejich hřebeny, výšiny, nížiny a zákoutí, jistě znáte onen pocit, když se maličký člověk ocitne v lůně horské přírody.

Je to pocit úžasu nad krásou a velikostí přírody, pocit úžasu nad uměleckým dílem umístěným pod širým nebem, pocit úžasu nad skvělým záměrem a projektem Tvůrce. Je to pocit, který mnohdy dává zapomenout na všechny životní těžkosti i starosti a umožňuje načerpat nových (nejen duševních) sil pro každodenní všední život.

Můj pobyt v Krkonoších ale nebyl jen vznášením se v nadmořských výšinách a ve výšinách ducha. Zažíval jsem i chvíle poněkud skličující a srážející. O co šlo?

Šlo o smutný pohled na některé necitlivé stopy lidské činnosti, která vedla k „zvelebení“ a využití přírody: pohled na všudypřítomné mrtvé stromy, jejichž uschlé kmeny ční k nebesům, pohled na necitlivé stavby, které (mnohdy již opuštěné) straší kolemjdoucí turisty, pohled na některé výletníky, kteří svým sebestředným jednáním ztěžují ostatním prožívání radosti z přebývání v přírodě. A v neposledku šlo někdy i o smutný pohled do mého vlastního nitra. Protože jak v jedné své písni zpíval Vysockij: „pokud chceš poznat přítele, vezmi ho do hor“, parafrázováno: „pokud chceš poznat sám sebe, vydej se do hor s druhými“… Člověk totiž při vyčerpávajícím pohybu po nevypočitatelných horách odkládá mnohou přítěž, kterou s sebou vláčí. A tou přítěží jsou mimo jiné i naše lidské masky. Mnohdy se tak díky únavě a vypětí ocitáme demaskováni a nazí. Demaskováni před druhými, demaskováni sami před sebou, demaskováni před Bohem. Bez masky jednáme tak, jací v srdci skutečně jsme, nebo alespoň podle toho k čemu máme sklony, s čím máme potíže.

Tato všechna zjištění ale nemusí skličující zůstat, pokud je uchopíme za správný konec!

Je právě září. Začátek školního roku. Je to moment, ve kterém nejen děti, ale i většina z nás dospělých nově pohlíží do budoucna a plánuje. Plánujeme čas, práci i síly a rozmýšlíme jaké dát svým povinnostem a záměrům místo.

Z pohledu víry jde v prvé řadě o to, abychom si byli stále vědomi toho, že „jsme spolupracovníci na Božím díle“ (1 Kor 3:9) a na vlastní pěst se nepouštěli do práce v zaměstnání, práce v politice, práce ve vztazích, práce v rodině, ani do práce na sobě samých. Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží, totiž chce jít po všech cestách života s námi a nabízí nám svou inspiraci i sílu! Pokud se na cestu budeme vždy nově vydávat s ním, nebudeme muset s obavami a smutkem pohlížet do zákoutí přírody a do zákoutí našich vlastních srdcí.

***

(Psáno pro Zpravodaj AP, IX/03)