Ten poklad nemáš jen pro sebe. Myslím tím víru. Pokud už jsme někdy v životě zakusili Boží přítomnost, asi se shodneme, že víra je něčím vzácným a drahocenným. Není to ale dárek jen pro nás. Nemáme si ho nechávat výlučně pro sebe.
Nebudu trapný, když dám najevo, že jsem věřící?
Když se naskytne příležitost vydat svědectví o naší naději, kterou máme v Kristu, míváme až příliš mnoho obav. Nebudu trapný, dám-li najevo, že jsem věřící? Nebudou mít druzí pocit, že jim něco vnucuji? Samozřejmě záleží na tom, jak se k celé věci postavím. Pokud budu vlezlý a neodbytný, jak někdy bývají svědci Jehovovi, potom je tato obava na místě. Zdůvodnění „nechceme přece být jako svědkové Jehovovi“ by ale pro nás nemělo být záminkou k tomu, abychom s vaničkou vylévali i dítě. Tedy abychom odmítli úplně svědčit o své víře, protože to někteří skutečně dělají nevhodným způsobem.
V té souvislosti se mi vybavuje žena, která nás kdysi se svým manželem doprovázela na výpravě v norských horách. Během jednoho dne se náš horský přechod nečekaně proměnil v nebezpečné drama. Možná jsme tehdy jen o vlas unikli smrti. Když jsme překonali nejhorší úsek, po chvíli vnitřního zápasu „co si o nás pomyslí“, jsem se před našimi nevěřícími společníky rozhodl vzdát nahlas dík Bohu za ochranu a pomoc. A ona žena ještě po letech vzpomíná na tuto chvilku společné modlitby jako na důležitý okamžik svého života.
Je třeba respektovat svobodu toho druhého, ale…
Mimoděk mi připomněla, že obavy ze ztrapnění vůbec nejsou na místě. Jistě, vždycky je třeba respektovat svobodu toho druhého, do ničeho ho nenutit. My jsme tenkrát své známé také nepřemlouvali, aby se modlili s námi. Jen jsme překonali rozpaky a zřetelně se přiznali k Ježíši: dali jsme najevo, že je pro nás velice důležitý, že věříme v jeho přítomnost a ochranu a jsme mu za ni vděčni. Co si z toho vezmou ti druzí, to je už jen na nich.
Podobnou zkušenost potvrzují i účastníci různých pouličních evangelizací. Pokud jsou kolemjdoucí ochotni se zastavit a mluvit s nimi, nabídnou jim i to, že se za ně a za jejich starosti na místě pomodlí. Zpravidla to lidé přijímají s velkou vděčností. Nepotřebují totiž žádné teorie, ale naše svědectví. Potřebují zakusit, že se obracíme k živému Bohu, v něhož skutečně věříme.
I v dnešní době je mnoho lidí, kteří jsou vůči víře otevření. Zkus někdy překonat své rozpaky, svoji obavu, že se ztrapníš. Jestliže celou situaci svěříš Pánu, zakusíš velké věci. Ne snad vždy, někdy ne okamžitě. Ostatně já jsem viděl „výsledek“ naší tehdejší modlitby také až po letech.
