Když mi bylo devatenáct, cestoval jsem nočním rychlíkem z Prahy do Ostravy. Byl jsem vyučený elektrikář, opravář elektrických lokomotiv, a proto jsem se šel ze zvědavosti podívat, která lokomotiva nás poveze. Znal jsem je docela dobře, některé měly své mouchy. Pan strojvedoucí se smál a z legrace se zeptal, v kterém voze budu, kdyby to nejelo. Řekl jsem, že v posledním, ale ani jeden z nás to nemyslel vážně.

Uprostřed noci však zabouchala do dveří paní průvodčí: „Kde je ten elektrikář?“ Stáli jsme nedaleko nádraží v Chocni. Asi hledá mne. „Strojvedoucí vás shání, nejede to, jděte se tam podívat.“ „Vyskočím ven a ujedete mi,“ namítl jsem. „Neujedeme, vždyť už tu stojíme půl hodiny.“ Pan strojvedoucí byl zoufalý. Lokomotiva už neměla vzduch, nebylo možné zvednout pantograf. Shořela regulátorová skříň, naštěstí jen z poloviny. V druhé polovině bylo spečené relé: stačilo ho očistit, rozhýbat, vyměnit pojistku, napumpovat vzduch, zvednout pantograf; vše se rozběhlo, jedno dynamo začalo dobíjet – bylo vyhráno. Za chvíli jsme jeli. Strojvedoucí prosil: „Zůstaň tady, aspoň vidíš, jaké problémy musíme řešit.“ Jel jsem s ním do Přerova a potom jsem se vrátil, abych se vyspal.

Byl jsem mladý a právě jsem se přesvědčil, že moje práce je užitečná a potřebná. Lokomotivy budou můj osud. Taťka také pracoval celý život u dráhy, jablko prý nepadá daleko od stromu. Ani ve snu by mne nenapadlo, že zakrátko bude všechno jinak, protože se někdo moudřejší chystá přehodit výhybku mého života.



***
Se svolením převzato z knihy: O Božím vedení s Karlem Herbstem, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


Několik kapitol z této knihy naleznete zde


Online rozhovor s Karlem Herbstem na téma Boží vedení