Máme před sebou dva odlišné směry.
Buď se nechat ochromit životními zklamáními,
anebo přestat kroužit kolem sebe 
a jít vpřed s pohledem upřeným k velkolepější realitě.
Každý máme na výběr. 

Zklamání z debaklu

Evangelium popisuje příběh dvou „učedníků z Emauz“ (Lk 24,13-35), kteří zklamáni z debaklu Ježíše opouštějí Jeruzalém a vracejí se domů do Emauz, cestou dlouhou asi jedenáct kilometrů. Jdou ve dne a velká část trasy vede s kopce. A pak je tu jejich neplánovaná zpáteční cesta, stejně dlouhá, na kterou se ale vydávají za setmění a většinou do kopce, navíc unavení tou předchozí.

Dvě cesty:
jedna pohodlná ve dne
a druhá namáhavá v noci.

A přece ta první
ubíhá ve smutku a rezignaci,
ta druhá v radosti.

Na té první sice Ježíš kráčí po jejich boku, ale oni jej nepoznávají;  na té druhé už jej nevidí, ale vnímají jeho blízkost. První cestu projdou sklíčeni a bez naděje; tu druhou běží, aby ostatním přinesli skvělou zprávu o setkání se Zmrtvýchvstalým Ježíšem.

Každý máme na výběr

Dvě odlišné cesty oněch prvních učedníků říkají dnes nám všem, že máme před sebou dva odlišné směry. Prvním je směr těch, kteří se jako oni dva nechávají ochromit životními zklamáními a jdou kupředu sklíčeně. A potom je tu cesta těch, kteří nekladou na první místo sebe a svoje problémy, nýbrž Ježíše, který navštěvuje nás i ostatní.

To je ten zvrat:
přestat kroužit kolem vlastního já,
kolem svých minulých zklamání,
neuskutečněných ideálů
a mnoha špatností svého života.

Často jen kroužíme a kroužíme... Stěžujeme-li si, nemáme radost a utápíme se v šedi smutku. To nám nepomáhá růst v dobrém. Zanechme toho a jděme vpřed s pohledem upřeným k velkolepější realitě a k pravému životu: Ježíš žije a má mne rád.

Změna směru spočívá v přechodu od myšlenek na moje já k realitě mého Boha; v přechodu, který vede od „kdyby“ k „nyní“. Od onoho „kdyby on byl tím, kdo nás vysvobodí“ nebo „kdyby mne Bůh vyslyšel“, „kdyby bylo po mém“ a „kdybych to či ono...“ Takové stížnosti neposlouží nám, ani druhým. Tyto naše „kdyby“ se tolik podobají oněm „kdyby“ emauzských učedníků. Ti však přecházejí k onomu „nyní“:

Pán skutečně vstal
a jde s námi.
Ano, nyní, nikoli zítra.

Jak je možné změnit směr?

Jak došlo k této změně směru, od sebe k Bohu, od „kdyby“ k „nyní“? Setkáním s Ježíšem: ti dva z Emauz mu nejprve otevřeli svoje srdce, potom naslouchali, jak vysvětloval Písmo, a nakonec jej pozvali domů. Jsou to tři etapy, které můžeme také vykonat, u sebe doma:

za prvé otevřít srdce Ježíši, svěřit mu tíhu,
soužení a životní zklamání (všechna svá „kdyby“);

za druhé naslouchat Ježíši, vzít si evangelium
a přečíst si ještě dnes tuto pasáž ve 24. kapitole Lukášova evangelia;

za třetí prosit Ježíše stejnými slovy jako oni dva učedníci:
„Pane, ´zůstaň s námi´ (v.29), Pane, zůstaň se mnou.
Pane, zůstaň s námi se všemi, protože Tě potřebujeme,
abychom našli život. Bez Tebe je noc.“

Stáváme se tím, na co hledíme

V životě jsme neustále na cestě.
A stáváme se tím, na co jsme zaměřeni,
na co hledíme, k čemu jdeme.

Volme cestu Boha, nikoli svého já;
cestu nynějška, nikoli toho, co by bylo kdyby.

Objevme, že neexistuje nic nenadálého, nic strmého,
ani temného, čemu by nebylo možné čelit s Ježíšem.