Problém s důvěrou v Boha

Řada lidi má problém s důvěrou k Bohu, k druhým lidem nebo k sobě samým. Jak lze získat důvěru v Boha?

Každý máme jiné zkušenosti, hlavně z výchovy, ze vztahů, dobré i špatné. Spousta lidí prožila různá zranění důvěry, která byla o to větší, když přišla od nejbližších lidí. Například když se na někoho vykašle táta ve věku, kdy ho jako dítě nejvíce potřebuje, důvěra takového člověka k druhým tím bude zřejmě trvale poznamenána. Odvážím se tvrdit, že zranění důvěry ze strany pozemských otců se do značné míry podepíše i na prožívání důvěry či nedůvěry k Otci nebeskému. Takto vznikají tzv. karikatury Boha. Pokud důvěru v Boha nemám, mohu o ni určitě v modlitbě prosit. Nejsme ale všichni na stejné startovní čáře. Někomu může trvat roky, než udělá krok důvěry, u jiného to může být snadnější. Bez těchto aktivních kroků do nejistoty to ale nepůjde.

Karikatury Boha – zkreslené představy o Bohu

S jakými karikaturami nebo falešnými představami o Bohu se hlavně setkáváš?

Ze zkreslených představ o Bohu, které přede mnou již mnozí pojmenovali, mi přijde velmi častá a trefná karikatura Boha jako „policajta“, také loutkoherce, hodináře nebo dědečka na obláčku.

Pokud mám představu Boha jako „policajta“, vnímám vztah s ním jen ve formě zákazů a příkazů. V takovém životě víry pak není žádná radost, život se odehrává pod stálou hrozbou trestu. Nic se nepromíjí, za chybou přichází trest.

„Bůh loutkoherec“ mě zase pro změnu vodí jako loutku, nedává mi žádnou svobodu, vše je předem dané a tímto bohem naplánované, já jsem v podstatě jen takový dobrovolný otrok, plnící slepě jeho vůli.

„Bůh hodinář“ je charakteristický tím, že sice stvořil tento svět, ale pak už se na člověka a jeho potřeby vykašlal. Co si tedy nezařídím sám, to mít nebudu. Není zde žádný prostor pro Boží pomoc v mém životě.

A nakonec je tu „Bůh dědeček na obláčku“. To je takový chudák starý, důchodce, po němž přece nemohu nic chtít. Na mé problémy už jednoduše nestačí, a tudíž se nevyplatí ho ani o nic prosit.

Je zajímavé, jak vlastní zkušenost zejména z dětství a z výchovy významně souvisí s utvářením představ a karikatur Boha. Pokud někoho rodiče celé dětství jen peskují či upozorňují na různá rizika, falešné vnímání boha v podobě policajta se pak přímo nabízí. Naopak, když rodiče v životě dítěte chyběli a člověk si pak musel všechno zařídit sám, je mnohem snadnější uvěřit v pasivního boha hodináře, který na nás kašle.

Karikatury jsou vždy pouhým zjednodušením skutečnosti, schématem, život je jistě mnohem složitější. Je ale vhodné popřemýšlet, jak sám Boha vnímám. Zda něco z mého prožívání není jen karikaturou, která má dopady na můj praktický život a která mi brání uvěřit v Boha takového, jaký opravdu je.