Vodík a kyslík v optimálním poměru
Na internetu se objevila děsná zpráva. Dehydrovaní pacienti pili vodu z vázy. Ne na Sahaře, ale ve státních britských nemocnicích. Dobrý Bože, obávám se, že jsem ti za vodu ještě nikdy pořádně nepoděkovala. Chci to udělat teď. Děkuji ti, žes dříve než mne stvořil vodík a kyslík, v optimálním poměru je spolu spojil v molekule H2O a připravil pro mne tento životodárný nápoj. Vlastně – teď mi to dochází – ono nejde jen o nápoj. Vždyť i moje vlastní tělo je skoro samá voda. A já tenhle tvůj dar dosud přijímala jako samozřejmost a nevážila si ho, jak si zaslouží. Jsem samozřejmě ráda, že mi v kuchyni teče nezávadná kohoutkovice, a nemusím tedy kupovat vodu v tom nechutném plastu. Jsem ráda, že mi teplá voda teče do vany a studená do záchodu.
Máme dost vody i na splachování záchodu
O tom se mé babičce ani nesnilo. V celém statku nebyl jediný kohoutek, nepočítám-li toho kokrhajícího. Zato v něm žilo devět dětí, rodiče, prarodiče a k tomu plný chlév dobytka. Pít chtěli všichni. Za domem stála suchá kadibudka a v dostatečné vzdálenosti od ní byla hluboká studna s ruční pumpou. Je pravda, že nemuseli platit vodné ani stočné, ale tu dřinu a nepohodlí jim opravdu nezávidím. Svou výhodu to ovšem mělo. Naši předkové tvým darem určitě neplýtvali tak, jako jím plýtváme my. Zcela jistě si více než my uvědomovali svou závislost na tobě a byli ti vděčnější.
Bože, já mám tolik pitné vody, že ji používám i ke splachování záchodu. Vím, že to není hospodárné, ale jinou možnost nemám. Nevadí mi ani tak ten doplatek za vodu, jako spíš představa, že někdo někde žízní a já mu nejsem schopna pomoci. Tak tě prosím, napoj ho ty sám. A děkuji ti za ty dobré lidi, kteří lidem stavějí studny, ať už v Africe, nebo na Haiti.
