Nelekejme se, pokud cítíme vnitřní žízeň, neklid, neúplnost - nejsme nemocní, jsme živí!
Potřebujeme akorát pozvednout zrak a zaměřit se na „věci shora“.
Protože nakupovat, hromadit, konzumovat nestačí. (Papež Lev XIV.)

 

Výběr z promluvy papeže Lva XIV. na setkání s milionem mladých lidí při Jubileu mládeže v Říme na Tor Vergata 3. 8. 2025:

Křehkost je součást zázraku života

Biblická kniha Kazatel nás zve, abychom se postavili tváří v tvář naší lidské omezenosti a pomíjivosti věcí tohoto světa (srov. Kaz 1,2; 2,21-23). A na jiném místě nám žalm nabízí obraz „trávy, která zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne“ (Žl 90,5-6). Jsou to dvě silná, možná až šokující slova, která nás však nemají děsit, jako by šlo o „tabu“, kterému se máme vyhýbat. Křehkost, o které hovoří, je totiž součástí zázraku, kterým jsme.

Pomysleme na symbol trávy: není nádherné vidět rozkvetlou louku? Jistě, je ale křehká, tvořená tenkými stébly, která se snadno zraní, ohýbají a lámou. Ale zároveň jsou okamžitě nahrazena dalšími, která vyraší po nich.  Ty první se darováním sebe samých stávají výživou pro další. Takto žije louka - neustálým obnovováním. I během zimních měsíců, kdy se zdá, že všechno navenek utichá, v podzemí pulzuje její život a připravuje se, aby na jaře vybuchl do tisíců barev.

Zkusme to jako děti, které se dívají z okna

I my, milí přátelé, jsme takoví: stvořeni pro takovýto život. Ne pro život, ve kterém je vše předvídatelné a nehybné, ale pro život, který se neustále obnovuje v darování a lásce.  Proto v nás stále žije touha po „něčem víc“, kterou nám žádná stvořená věc nemůže dát. Cítíme hlubokou, spalující žízeň, kterou žádný nápoj tohoto světa nedokáže uhasit.

Nepodvádějme proto své srdce neúčinnými náhradami! Poslouchejme ho! Vystupme na jeho hlas jako na židli – jako děti, které se na špičkách dívají z okna, kde se lze setkat s Bohem. On tam na nás čeká – ba co víc, jemně klepe na okno naší duše (srov. Zjv 3, 20 ). A je nádherné, otevřít mu srdce, vpustit ho dovnitř a vydat se s ním na cestu do věčných prostorů nekonečna. Svatý Augustin, když přemítal o svém intenzivním hledání Boha, se ptal: „Co je tedy předmětem naší naděje Je to země? Ne. Je to něco, co pochází ze země, jako zlato, stříbro, strom, úroda, voda? Tyto věci jsou sice příjemné, krásné a dobré. Ale také nám naději nedávají.“ A došel k závěru: „Hledej toho, kdo toto vše stvořil. Jedině on je tvá naděje“. Když pak Augustin vzpomíná na svou životní cestu, modlí se slovy: "Ty, Pane, jsi byl ve mně, ale já jsem byl venku. Tam jsem tě hledal. Zavolal jsi mě a tvůj hlas prorazil mou hluchotu; zazářil jsi a tvůj jas rozptýlil mou slepotu; šířil jsi svou vůli; ochutnal jsem a mám hlad a žízeň. Dotkl ses mě a já jsem hořel touhou po tvém pokoji“

Bratři a sestry, tato krásná slova nám připomínají i to, co řekl papež František v Lisabonu během Světových dnů mládeže mladým jako jste vy: „Každý je povolán postavit se před velké otázky, které nemají jednoduchou ani okamžitou odpověď, ale zvou vydat se na cestu, překonat sama sebe, jít dál, ke vzletu, bez kterého nelze létat. Nelekejme se tedy, pokud cítíme vnitřní žízeň, neklid, neúplnost, touhu po smyslu a budoucnosti Nejsme nemocní, jsme živí!“

Co je pravé štěstí? Co nás může osvobodit od prázdnoty, nudy a průměrnosti?

V našich srdcích hoří otázka, touha po pravdě, kterou nemůžeme umlčet a která nás vede k otázkám: Co je pravé štěstí? Jaký je skutečný smysl života? Co nás může osvobodit od prázdnoty, nudy a průměrnosti? V posledních dnech jste zažili mnoho krásných chvil. Setkali jste se s mladými lidmi z různých částí světa, z různých kultur. Vyměňovali jste si poznatky, sdíleli očekávání, vstoupili do dialogu s městem prostřednictvím umění, hudby, technologií a sportu. Na půdě Circus Maximus jste přijímali Boží odpuštění a prosili jste o jeho pomoc žít dobrý život.

V tom všem můžete najít důležitou odpověď: plnost našeho bytí nezávisí na tom, co nahromadíme, ani, jak říká evangelium, na tom, co vlastníme (Lk 12,13-21). Plnost života jespíše spojena s tím, co s radostí umíme přijímat a dávat dále. Nakupovat, hromadit, konzumovat nestačí. Potřebujeme pozvednout zrak a zaměřit se na „věci shora“, abychom pochopili, že všechno má smysl pouze tehdy, když nás to vede k Bohu a k bližním v lásce – aby v nás rostly city něžnosti, dobroty, pokory, mírnosti, velkodušnosti – jak je měl Kristus. A v tomto horizontu budeme stále lépe rozumět tomu, co znamená, že „naděje neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“.

Ježíš v nás probouzí touhu učinit ze svého života něco velkého

Nejdražší mladí, naší nadějí je Ježíš. Jak řekl Jan Pavel II., je to On, „kdo ve vás probouzí touhu učinit ze svého života něco velkého, zlepšit sebe sama i společnost a učinit ji lidštější a více bratrskou“ (XV. Světové dny mládeže, 19. srpna 2000).  Zůstaňme s ním sjednoceni, zůstaňme vždy v jeho přátelství a pěstujme je. Usilujte o velké věci, o svatost, ať jste kdekoli. Nespokojte se s ničím menším. Pak uvidíte, jak každý den roste ve vás i kolem vás světlo evangelia.

Až se v příštích dnech vrátíte do svých zemí, do všech koutů světa, pokračujte v radostném následování Spasitele a nakažte všechny, s nimiž se setkáte, svým nadšením a svědectvím své víry!

Šťastnou cestu!