Bůh nemůže působit, pokud se nikdy nepohneš z místa. Tak moc se bojíme udělat chybu, že se nepohneme žádným směrem a stále zoufale hledáme nějakou absolutní jistotu.
Probudila se ve mně touha, dokázat to…
Na americké televizní stanici NBC Sports se jednou ročně vysílal pořad věnovaný mistrovství světa v triatlonu Ironman na Havaji. Vzpomínám si, jak jsem ho jako dítě pokaždé sledoval. Byl to jeden z pořadů, na který jsme se s rodiči a sourozenci opravdu těšili. Nebyli jsme zrovna rodina, která holduje televizním sportovním přenosům, ale jelikož jsme všichni běhali, plavali, jezdili na kole a lyžovali, sledování triatlonu Ironman pro nás bylo jako dělané. Pamatuji si, že když jsem se poprvé díval na přenos Ironmana, pomyslel jsem si: „Jednou se chci tohoto závodu zúčastnit.“ Příběhy vítězů byly působivé, mnohem víc mě však fascinovaly příběhy průměrných, běžných závodníků. Byli to obyčejní lidé, kteří dokázali něco neobyčejného. To ve mně probudilo touhu také to dokázat.
Je třeba začít jednat
Je ovšem rozdíl mezi touhou něco udělat a skutečným rozhodnutím udělat to. Sen a cíl není totéž. Pro něco se nadchnout a začít na tom konkrétně pracovat není jedno a to samé. Můžu mít sen, můžu mít vizi, můžu mít naději… dokud ovšem neudělám potřebné kroky, dokud se za tím snem nevydám a neproměním svou naději ve skutky, všechno zůstane jenom snem. A to platí v životě o všem, ať už jde o nápad zúčastnit se závodu, o vztah s Bohem, o pomoc druhým, o manželství o volbě práce nebo o vstup do semináře či kláštera.
Můj sen se začal stávat skutečností, teprve když jsem si řekl: „Dobrá, kdy je první možný závod, kterého se mohu zúčastnit?“ a pak: „OK, co musím udělat, abych byl na ten závod připraven?“ Postupováním po menších krocích jsem si ujasnil, jestli to opravdu chci. Teprve konkrétní jednání totiž očišťuje a vnáší světlo. Konkrétní skutky prověří, zda něco opravdu chceš, nebo šlo jen o hezký nápad.
Postupuj po malých krůčcích
Touhu očišťují teprve konkrétní skutky. Totéž platí pro jakékoli osobním povolání v životě. Dokud na cestě za osobním povoláním nepodnikneme konkrétní kroky, je náš záměr pořád nejasný a naše touhy zmatené. Jakmile však začneme podnikat konkrétní kroky, naše záměry se vyjasní a naše touha – to, co skutečně hledáme – se bude postupně stále zřetelnější.
Odlož teď na chvíli přístup „všechno nebo nic“. Postupuj po malých krůčcích. I malý krok ti často ujasní, zda jde o možnost, do které stojí za to jít naplno. Bůh totiž nemůže působit, pokud se nikdy nepohneš z místa. Někdy se ohledně povolání „zasekneme“ (v byznysu se tomu anglicky říká „anylysis paralysis“ – zaseknutí v analýze). Tak moc se bojíme udělat chybu, že se nepohneme žádným směrem a stále zoufale hledáme nějakou absolutní jistotu. Volba nerozhodnout se je však – paradoxně – také rozhodnutím. Přílišným strachem vybrat si jednu možnost se však připravujeme o každou možnost. Ve většině případů nebudeš mít nikdy absolutní jistotu. Nikdy si nemůžeš být jistý (jistá) tím, co ti zítřek přinese dobrého či špatného.
Nerozpitvávej svá rozhodnutí do zblbnutí
Zamysli se také nad touto otázkou: Jakou cenu zaplatíš za to, když žádný krok neuděláš? Nebudeš litovat toho, že jsi před touto příležitostí zavřel(a) dveře, aniž bys ji zvážil(a)? Rozlišování je dynamický proces, není vytesán do kamene. Může se samozřejmě stát, že i když se rozhodneme moudře, budeme muset změnit směr a někdy dokonce (bohužel) začít znovu. Ale už jsi v pohybu!
Rozlišování není jednorázová záležitost, ale způsob života. Pokud se však nikdy neodhodláme k žádnému činu, nikdy se nepohneme vpřed. Nerozpitvávej svá rozhodnutí do zblbnutí. Dej si odstup. Nemusíš mít ve všem hned stoprocentně jasno. Neboj se udělat dnes jedno malé rozhodnutí.
Jaký malý krok dnes můžeš udělat - s důvěrou v Boha pro další krok zítra?
