Závist
anebo
nenaplněná touha?

Asi se všichni shodneme na tom, že závist je velice ošklivá a velice nežádoucí lidská vlastnost. Je v lidské přirozenosti své nepěkné vlastnosti před druhými spíše skrývat a utajovat, než je vynášet na denní světlo. Je běžné, že si lidé závidí lepší plat, lepší auto, vydařenou dovolenou, ale nahlas to přiznají jen málokdy. Nevzpomínám si, kdy se mi naposledy stalo, že by mi někdo nepokrytě záviděl nějaké hmotné statky. Připouštím, že to může být i tím, že se je snažím nehromadit a nezavdávat k závisti důvod. Přesto se mi v poslední době poměrně často stává, že mi někdo řekne "já ti závidím". A vzápětí se ukáže, že předmětem závisti není žádný hmotný statek, ale víra. Přesněji: život z víry nebo aspoň snaha o něj. Ano, snaha o život z víry, to je asi výraz nejpřesnější, protože nic není hotovo.



Pochybnosti a krize víry mají své nezastupitelné místo

Víru člověk nemá jednou provždy. Víra je proces, v němž mají pochybnosti a krize své nezastupitelné a velmi důležité místo. Kdesi jsem četla, že čínština používá pro slovo krize dvou znaků. První znamená "nebezpečí", druhé "příležitost". Krize je bodem zlomu. A podle toho, kam se člověk přikloní, najde buď nebezpečí, nebo nové možnosti. Ve hře je, tak jako vždy, jeho svobodná vůle. Tedy žádná determinace a proto žádné výmluvy na osud, na nespravedlnost, na vnější podmínky či okolnosti.



Klamné představy o Bohu

Při setkání s člověkem, který jedinou holou větou přizná, že mi závidí víru, se mi velice hodí zkušenosti z hospice. Tam se taky něco málo dozvíme z pacientových slov, ale často se mnohem víc dovídáme v tzv. nonverbální, neboli mimoslovní komunikaci. Něco podobného, jako když v dopise to nejdůležitější vyčtete mezi řádky. I tady se dá leccos vyčíst. Někdy se za těmi několika slovy skrývá opravdu upřímná lítost, bezradnost, nenaplněná touha a vlastně hlasité volání S.O.S., pomoz mi. Tady obvykle není tak těžké pomoci.

Složitější je to v případě, že za onou holou větou následuje palba dlouhých souvětí, plných urážek, jízlivostí a výčitek. Když ale člověk nezpanikaří, když zachová klid a snaží se i v této nepříjemné situaci vidět hozenou rukavici a slyšet nevyslovené S.O.S., pomoz mi, může si v tom nešťastníkovi číst jako ve slabikáři. Někdy se tam dočte, že v pozadí je strach o svou nevíru, strach, aby se jí nemusel vzdát, protože mu vyhovuje. Lpí na ní, aby nemusel ve svém životě něco změnit. Lpí na ní, protože nechce, aby nějaký Bůh byl a jednou ho snad nechtěl soudit. Bojí se, že by mu neodpustil, protože podle sebe soudí druhé, tedy i Boha, o kterém si vytvořil naprosto falešnou představu. Jelikož sám nedovede odpouštět, nevěří, že Bůh by mohl odpustit jemu. I když se takový člověk tváří jako velký silák, v podstatě je to hromádka neštěstí. Útočí, zraňuje, protože prožívá krizi a neví kudy z ní ven.



Snášení argumentů nevede k cíli

Jak mu pomoci? Snášení argumentů a rozumových důvodů většinou vede k vyhrocení diskuse, ke zklamání obou diskutujících, nikoliv však k žádoucímu cíli. Lidský rozum je na Boha krátký. Žádný člověk, ani ten nejvzdělanější teolog, nemůže Boha poznat jen svým rozoumkem. Mnohé se o něm může dozvědět z Bible, ale zde hodně záleží na tom, jak a s jakým úmyslem ji čte. Samotné studium nestačí.



Setkání s Bohem živým

Je třeba zakusit osobní setkání s Bohem živým. A to není možné bez dialogu s ním. Je třeba sebrat všechnu odvahu a říci mu co nejpoctivěji a nejčestněji kdo jsem a jaká jsem. Uznat svoji nepatrnost a jeho všemohoucnost. Chápu, že tohle těžko může udělat člověk, který si není Boží existencí jistý. Ale nic mu nebrání v tom, aby udělal totéž s upřímným dovětkem "jestli jsi, Bože, dej se mi poznat a řekni mi, co ode mě čekáš, kde mě chceš mít". Kdo to nevzdá a neodbytně svou oprávněnou otázku opakuje, ten se odpovědi určitě dočká. Pak už nebude muset nikomu závidět.