Víra a ataka psychické nemoci

Dobrý den,

poslední dobou se potýkám s jedním (pro víru) důležitým problémem a rád bych požádal o radu.

Pro nastínění své situace musím velmi stručně popsat jednu relevantní etapu svého dosavadního života. Je jí moje zkušenost s psychickou nemocí. Pro řešení není důležité o jakou nemoc jde. Důležité ale je, co ve mně i po téměř úspěšném vyléčení zanechala. Teď se cítím dobře, daří se mi, studuju, co mě baví. To, co mi ale po jejím odchodu zůstalo, je strach z toho, že se vrátí. Nedovedu si představit, že bych s ní žil znovu.

Těžko se to vysvětluje. Přijde mi, že od počátku, kdy jsem se začal léčit, jako by se moje víra výrazně oslabila. Podle mě může být důvodem terapie, při které jsem se musel ve velké míře opírat sám o sebe. Chtěl-li jsem se vyléčit, musel jsem to chtít já, nikdo jiný za mě takové rozhodnutí učinit nemohl. Od té doby jako bych cítil, že Boha nepotřebuju, a že se o sebe dokážu postarat sám.

Problém je v tom, že když jsem Boha opětovně hledal (např. v modlitbě), cítil jsem, jak se některé rysy mojí bývalé nemoci vrací. A to bych nedokázal... Tak jsem hledat přestal. Vždycky jsem se ale s Bohem cítil přijatý, bez výhrad. Uvědomoval jsem si to a byl to nádherný pocit. Ale už jsem to dlouho necítil. Myslím ale, že za to má cenu bojovat. Chci věřit. Jenom cítím takovou překážku... Když se chci s Bohem sblížit, jako bych o část jistoty přišel. A uvědomuju si, že i toto je podstatou víry - zcela se odevzdat Bohu, o nic se nemuset strachovat, žít v radosti. Jen se hodně takového rozhodnutí, resp. jeho následků, bojím.

Budu rád za jakoukoli radu a děkuju, že jsem mohl napsat.

-redakčně upraveno-

Dobrý den,
je moc dobré, že jste, jak píšete, téměř úplně vyléčen ze své psychické nemoci. Přišla, ale lékaři si s ní věděli rady, a Vy jste dokonce měl tolik odvahy, že jste nastoupil na cestu terapie, abyste změnil, co ve Vašem životě nepřinášelo užitek. To mnohý nedokáže.
Chápu, že někdy na Vás přijde myšlenka, že se nemoc může vrátit. Ve Vašich letech může být psychické onemocnění jednorázovou epizodou, reakcí na nějakou událost v životě. Tím Vás ale nechci planě těšit, nevím, co Vás trápilo. V každém případě máte zkušenost, že nemoc přišla a odešla, a na tom můžete stavět i v budoucnu, že se nad ní jednou podařilo zvítězit.

Dobře píšete, že pokud jste se chtěl vyléčit, musel jste se rozhodnout, že do léčby půjdete aktivně. Spolehnout se na sebe je znak dospělosti, samozřejmě za vědomí toho, že některé věci zvládnu, na některé síly nemám. Následně se dá spoléhat na blízké lidi, ale celkově se věřící spoléhá na Boha. To ovšem neznamená, že se omezí lidská aktivita ve smyslu „udělej prosím, Bože, něco, je mi špatně.“ Jistě má člověk svěřovat svůj život, zdravotní stav, své bližní i celý svět Bohu do rukou s důvěrou, s takovou vírou se dobře člověku dobře žije, i když o víru přes její charakter „daru“, zápasíme, v některých dobách více, v jiných méně.

Živá víra se proměňuje, prochází krizemi, ale i obdobím štěstí a naplnění z Boží blízkosti. Píšete, když se snažíte Bohu přiblížit v modlitbě, jako by se rysy nemoci opět vracely. Je mnoho podob modlitby, a tak mě napadá, že se nemusíte vracet k té modlitbě, při které Vám není dobře, ale že se můžete pokusit oslovit Boha jinou formou.

Věřím, že si najdete, jak je možné modlit se, třeba jen před Bohem spočinout, číst žalmy… vnímat s vděčností krásu přírody, okamžik, kdy jsem s člověkem, kterého mám rád. Není přece nutné upínat se jen k jedné formě. Třeba najdete inspiraci k modlitbě na tomto odkazu.

Možná právě Vaše víra dostává novou podobu, kterou teprve máte hledat. Bůh určitě pro člověka nechce nic špatného. Ale jsou období, kdy člověk jde právě tou cestou, kdy nic necítí, necítí to tak jako dřív. Na druhé straně se o svůj krásný prožitek víry v minulosti můžete opřít. Vy jste zažil tuto milost, kterou Vám nikdo nemůže vzít, třebaže ji nyní necítíte. Určitě stojí za to opět o ni usilovat, ne stejnými způsoby, je před Vámi jiná cesta. Překážka se nutně na cestě nemusí rozbít, přeskočit nebo jinak překonat. Je možné, že ta cesta vede jinudy a díky překážce, která se Vaší víře postavila do cesty, najdete ještě úžasnější cestu.

Zkuste si vypsat např. texty z Bible, které se týkají Boží blízkosti, čtěte je, přemýšlejte o nich ve vztahu k sobě. Jako každá cesta je i cesta k Bohu krok za krokem až k úplnému odevzdání. Máte ale ještě život před sebou a v něm řadu úkolů, Bůh je v nich s Vámi, i když necítíte jeho blízkost. Možná jste někdy četl známý příběh o stopách na poušti. Posílám pro jistotu odkaz i na něj. 

Myslím, že by Vám pomohlo pravidelné duchovní doprovázení někým, kdo se současně orientuje v oblasti psychologie. Někdo s kým byste hledal možná pevnější a strukturovanější podobu Vašeho duchovního života. Abyste neměl pocit, že s Bohem se musíte vzdát sebe sama, aniž byste se směl podílet na určování směru svého života... Tak to není... Navíc vyslechnutí druhým člověkem a jeho doprovázení modlitbou ve Vás může podpírat a posilovat naději. Hledejte, ptejte se, stojí to za to.

Na závěr ještě jednou povzbuzení - velmi nosná je také účast ve společenství bratrů a sester, kteří Vás mohou provést těžkým obdobím v modlitbě.

Budu na Vás v modlitbě pamatovat.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Pochybnosti a krize víry