Strach z chyb a hříchu mě paralyzuje

Dobrý den,
v poslední době mám problém s rozhodováním se. Snažím se žít podle evangelia, podle Ježíšova vzoru, pravidelně se modlím, čtu Bibli. V běžném životě mám ale problém rozlišit, zda se nerozhoduju proti Bohu - např. chtěl bych se učit malovat, když se k tomu ale odhodlám, v mysli mi naskakuje - hřešíš. Nebo jiný příklad: mám chuť na čokoládu - naskočí mi - hřešíš, mám chuť se kouknout na youtube - hřešíš. Zkrátka, v těch obyčejných věcech pociťuji nejistotu. Strach z toho, že "půjdu špatným směrem" mě doslova paralyzuje.

Zdravím Vás.

je moc dobře, že se modlíte, čtete Písmo a snažíte se žít podle Ježíšova vzoru. Avšak jak všichni víme, vůbec to není jednoduché, protože jsme všichni „jenom“ lidé. A hřích k nám lidem patří. Je právě na nás a na naší víře a vůli hříchům odolávat a hříšného chování se zdržet.

V situacích, které popisujete u sebe, však ono „hřešíš" působí poněkud nepatřičně. Jedná se o běžné činnosti nebo i o činnosti, které se jeví jako Bohu-libé. Např. malování a umění obecně je také hledáním Boha a duchovních hodnot! Je tedy velká otázka, kdo a jak Vám tato slova („hřešíš“) vkládá do hlavy. Tipnul bych si, že jsou tam spíše od Božího odpůrce – satana. To on někdy působí tak, že se cítíme provinile, nejistě, bojíme se, nebo prožíváme něco nutkavě a nesvobodně. Když jsou „věci“ (myšleno události, myšlenky, pocity atd.) od Boha, poznáme je podle toho, že se cítíme svobodně, volně a cítíme vděčnost a lásku. A dokážeme odpouštět – včetně nás samotných. Bůh nám odpouští neustále a je to i naše schopnost. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“, říkáme v Otčenáši a to platí i pro nás. Musíme odpouštět sami sobě, abychom mohli odpouštět druhým a aby nám mohl odpustit i Bůh.

Mám pocit, že je potřeba, abyste zapracoval na svém vztahu k sobě samému – dokázal se mít rád se vším všudy a dokázal si odpouštět všechny Vaše poklesky, hříšné myšlenky a také Vaši nerozhodnost! „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Abychom byli dobrými křesťany, potřebujeme mít rádi sami sebe. Nikoliv přehnaně, narcistně a sebestředně, ale tak, abychom věděli a cítili, že to se sebou „myslíme dobře“ – že jsme na sebe přívětiví, hodní, nemáme na sebe přehnané nároky a nechceme být za každou cenu dokonalí. Snažit se o dokonalost a křesťanský život – ANO, ale trestat se nebo hněvat se na sebe, když se nám to nedaří – to NE. Nechme toto hodnocení na Nejvyšším. A on je VELMI laskavý a milosrdný. Chce, aby naše duše byla spasena a o to jde v životě nejvíce!

Pokud míváte strach (např. strach něco udělat, jak píšete), paralyzující nejistotu, nepříjemné pocity, následné pocity viny apod., nepůsobí ve Vás Bůh. Zkuste s tím bojovat. Dopřejte si čas a buďte trpělivý. Modlete se – k Ježíší Kristu, aby Vám ukázal tu správnou cestu – můžete ji poznat podle Vašeho dobrého pocitu – láskyplnosti, odpuštění a vděčnosti. Dále se můžete modlit k Panně Marii, abyste v její láskyplné náruči hledal útěchu, když se na sebe zlobíte. Doporučuji také modlitbu k patronovi, jehož jméo nosíte, aby Vám pomohl ve Vašem duchovním boji.

Mohl by Vám pomoci i rozhovor s někým blízkým, komu důvěřujete. Svěřte se mu se svými starostmi, určitě v tom nejste sám – znám mnoho lidí, kteří bojují s podobným problémem. Takže nejste na to sám! Shrnuto stručně – pracujte na svém vztahu k sobě a na pěstování „vnitřního dialogu“ o tom, co je dobré a správné a jak se podle toho zachovat. Neznamená to vždy přesně vědět, co mám udělat, nějaké pochybnosti jsou běžné a ke křesťanskému životu také patří – hezky o tom píše Tomáš Halík ve své knize „Co je bez chvění, není pevné“. A především – buďte k sobě shovívavý a trpělivý, hledejte inspiraci v Písmu Svatém a věřte, že Bůh to s Vámi myslí dobře :-)

Přeji Vám hodně štěstí do dalšího života a na Vaší cestě ke spáse a ke Kristu! 

Kategorie otázky: Sebepřijetí, Křesťanská etika, hřích