Slyší mě Bůh, když nechodím do kostela?

Dobrý večer.
Jsem tak ráda, že vám můžu napsat a poprosit o radu. U nás v rodině se stalo něco moc smutného. Umřela mi babička. Bylo to nečekané. Ležela krátce v nemocnici, navštěvovala jsem ji, ale vůbec by mě nenapadlo, že se nevrátí. Pokaždý jsme ji utěšovali a já odcházela se slovy, babi, drž se. Místo abych jí řekla, mám tě moc ráda. Proč to včechno pokaždé člověku dojde, až když toho dotyčného ztratí?

Od střední školy jsem tak trochu začala žít svůj život. Kamarádi, diskotéky a můj přítel, nyní snoubenec. Svatbu plánujeme za tři roky a babička se mě pořád ptala, kdy se vezmem a já říkala, že se toho určitě dožije. A ono ne:-( Je mi moc smutno. Vím, že jsem udělala v životě mnoho chyb, na které do smrti nezapomenu. Okusila jsem i špatné věci, což mi naprosto jasně ukázalo, jakým mám jít směrem, a že už to nikdy nechci zažít. Jsem hrozná hříšnice, já vím.

Babiččin pohřeb byl můj první v životě. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám chovat. Když jsem si šla sednout k rakvi, neudělala jsem křížek.

Když jsem byla malá, chodila jsem s babičkou do kostela, ale vyrostla jsem a už jsem nechodila. Farář nás tam všechny v kostele tak trochu sprdnul, že nechodíme do kostela a když se nám stane nějáká zlá věc nebo smrt blízkého, obrátíme se najednou k bohu.

Vím, že má pravdu. Ale já se každý den, když jdu spát modlím. Odříkám Otčenáš a modlím se za zdraví všech lidí i naší rodiny a aby nebyly žádné katastrofy. Když babička onemocněla, tak ještě víc za ní. A nakonec mu vždycky poděkuju za to, že mě vyslyšel. Myslíte, že mi bůh všechny hříchy odpustí? A jestli mě vůbec ten každý den vyslechne, i když nechodím do kostela? A jak se mám smířit se smrtí své babičky? Když já jí měla tak strašně ráda. Moc děkuji za odpověď, budu Vám vděčná.

Milá slečno,
vůbec Vás nepodezírám z nějakých špatných úmyslů. Mohu-li soudit z toho, co píšete, pak jste člověkem, který prožívá smutek ze ztráty blízké osoby. V Bibli, v knize Job se stejnojmenný hrdina ocitne v obdobné situaci. Navštíví ho tři přátelé a několik dní s ním "jenom" mlčky sedí. To je to, co Vám chci nabídnout: Nemám jednoduchý návod, jak se smířit se smrtí milované osoby, i když už jsem to několikrát musel prožít. Chci však, podobně jako Jobovi přátelé, nést mlčky Vaší bolest spolu s Vámi. Jsem přesvědčen, že díky našemu nebeskému Otci nás všechny něco spojuje, i když se třeba osobně neznáme.

Také já se každý večer modlím Otče náš a v modlitbě svěřuji známé i neznámé Boží otcovské lásce. Myslím, že bych se nedokázal takto modlit, kdyby Bůh byl Bohem jenom pro hodné, kteří nikdy v ničem nepochybili.

Bůh, v kterého věřím, je Bohem nikdy nekončícího milosrdenství a neustálého zájmu o člověka; o každého člověka. Všichni jsme neodvolatelně obdarováni svobodou. V ní jdeme životem tak, jak umíme. Někdy jinudy, než by si Bůh zřejmě přál, ale on je nám i přesto nablízku. Toužíme-li ho oslovit, je připraven naslouchat. Hledáme-li útěchu, radu, odpuštění nebo povzbuzení u něho najdeme. Potíž bývá v tom, že Bůh mluví tichým hlasem a někdy je těžké ho zaslechnout. Opravdová touha i v tom pomůže.

Až budu dnes večer volat Boha tím nádherným slovem Otče, budu při tom pamatovat také na Vás, budu ho prosit, aby se jeho láska k Vám stala tak zřejmou, že jí dokážete rozpoznat a těšit se z ní. Věřím, že mě vyslyší.

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry