Sebezápor, oběť, páteční půst

Chtěla bych se zeptat, jestli si můžu jako formu pátečního postu zvolit nepohodlný spánek na holé podlaze?  Pro mě je těžké postit se od masa, když je rodina nevěřící a na katolíky koukají s despektem.  Ráda bych také omezila mobil, ale ségra, se kterou jsem v pokoji, mi chce pořád něco ukazovat, tak to není jednoduché...

A jak uvěřit v Trojici? S vírou se zatím seznamuji. Co kromě modlitby může pomoct?

Děkuji.

Milá…
ano, páteční půst od masa můžeme nahradit jiným skutkem sebezáporu. Viz: Maso v pátek?

Je to i vhodnější, pokud rodina toto pravidlo nedodržuje a zbytečně by kvůli tomu doma vznikalo napětí. Stejně tak se klidně bav se ségrou, když ti chce něco ukázat na mobilu. S citlivostí můžeš ale samozřejmě regulovat, kolik tomu dáš prostoru.

Neumím úplně porozumět, proč jsou skutky sebezáporu pro Tebe tak důležité. Bůh vidí naši situaci, naše možnosti. Vidí, že půst od masa je pro tebe teď nereálný. Nečeká ale, že budeš pro sebe vymýšlet komplikované úkoly sebezáporu, odtržené od Tvé všední reality. Stačí Bohu říct – chci Tě následovat, být Tvoje, mít tě ráda – a On ti sám ukáže, jak mu to můžeš projevit.

Sebezápor /oběť pro Krista může být každá drobnost, kterou mu chceme udělat radost. Podstatná tu není velikost a obtížnost oběti nebo přesné zachování přikázaných postupů, ale láska, se kterou ji přinášíme. Důležité je konat to, co po nás tady a teď Bůh chce. Často nás i úplná drobnost stojí hodně úsilí, protože se nám zrovna chce dělat něco úplně jiného, než bychom zrovna dělat měli (udělat poctivě přípravu do školy, bavit se s rodiči, pustit se do odkládaného úkolu, udělat první vstřícný krok po hádce, nabídnout pomoc, spolknout křivdu, nemlsat, vzít knihu místo mobilu či televize apod.)

Příležitost se prostě často naskytne sama (běžné denní starosti). Samozřejmě je někdy hezké být v tom i sám nějak iniciativní. Bůh má pro Tebe a Tvou touhu prokázat mu svou víru, odhodlání pochopení. Zkoušej mu svou víru a věrnost ale vyjadřovat spíše tím, že se ztišíš v modlitbě, třeba nad kouskem z evangelia, nebo mu poděkuj za obdarování, které ve svém životě vnímáš a které Ti tak velkoryse dává, nebo ho pozvi, aby s Tebou byl, když se připravuješ do školy, pozvi ho do času, který trávíš s rodinou, kamarády, do svého volného času... Předkládej mu své touhy a sny a prosby…

Sebezápor či oběť nějak k následování Krista patří, ale ne na prvním místě. První je radost z evangelia a touha ji šířit.

A jak uvěřit v Trojici? Bůh Tě oslovil, protože v srdci vnímáš touhu po něm. Neboj se mu opakovat: Bože, dej se mi prosím víc poznat. Dej mi víru... Už samotná skutečnost, že chceš Krista následovat, je znamením, že Tobě působí jeho milost.

Víra není především výkon nebo psychická jistota, ale Boží dar. Církev od počátku učí, že milost předpokládá přirozenost – tedy že Kristus vychází vstříc tomu, co jsme, a postupně naši přirozenost proměňuje. Není proto nutné mít hned „neoblomnou“ víru. Jistota ve víře roste spíše životem s Kristem, než úvahami. Každodenní modlitba, láska k druhým a čtení evangelia jsou prostředky, jimiž Duch svatý posiluje naši důvěru. I apoštolové rostli ve víře postupně a někdy zakoušeli strach či pochybnosti.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Modlitba, Hledání Boha, víry