První samostatné bydlení - strach ze samoty

Krásné odpoledne!
U nás rodině bylo  běžné, že žilo víc generací do kupy. Moje babička s námi žila, protože sem tam potřebovala menší pomoc u koupání, doprovod na úřady, poštu atd.  a mamka babičku nechtěla dát do domova pro seniory.  Babička nebyla nějaká „stíhačka" nebo špatná tchýně, ale bylo znát ty dvě generace. Občas spory o úklid, vaření, ale nic velkého.  

Já už jsem začala vydělávat a zjistila jsem, že takový život mi extra nevyhovuje. Nikdo mě z domu sice nevyhazuje, ale jsem ráda, že jsem měla možnost si našetřit nějaký peníze do začátku a můžu odejít. Svou rodinu mám ráda, možná až nezdravě moc. Brzy mě čeká stěhování do podnájmu a já jsem zjistila, že se hrozně bojím samoty a životu sama se sebou. Samoty se bojím snad pořád, co si pamatuju. Dělalo mi problém, když jsem měla být občas sama třeba přes noc, když byl brácha na táboře a mamka na noční, to jsem ale věděla, že ráno někdo přijde. Teď mě to čeká do doby, než si někoho najdu. Zároveň jsem zjistila, že se až nenormálně bojím opustit rodinu, furt se mi honí hlavou scénáře, který by se mohly stát a já u toho nebudu, i přes to, že jsou situace, ve kterých bych nepomohla.

Připadám si, že nevím, co chci, bojím se samoty a zároveň nechci žít takhle, jak žila mamka s babičkou. Samozřejmě tím neříkám, že až jednou bude mamka potřebovat, tak, že jí „šoupnu" někam do domova, když to bude v mých silách, tak mamce pomůžu, ale teď chci žít jinak. Jak se mám vyrovnat se strachem ze samoty ? Děkuju.

Milá...
Děkujeme za Váš dotaz a za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Oceňuji, že jste se rozhodla k osamostatnění. Mám pocit, že je to pro Vás v tuto chvíli dobrý krok. Cítíte, že už pro Vás nastal čas oddělení se, že chcete věci dělat jinak, po svém. Zároveň vnímáte, že oddělení neznamená, že nemáte ráda své nejbližší, se kterými máte opravdu hezké vztahy, jak to popisujete a vzájemně se o sebe staráte. Vaše místo skutečně není v tuto chvíli v péči o babičku, o kterou se stará Vaše maminka, a tak to je v pořádku. Vaším úkolem je v tuto chvíli začít svůj nezávislý život, což dle mého vnímáte dobře.

Tématem Vašeho dotazu je strach. Strach je zajímavá emoce. Trochu nespravedlivě je vnímaná negativně, přitom je to velice užitečný obranný mechanismus naší psychiky před nebezpečím. Proto také strach často cítíme z neznámého (česká společnost by mohla vyprávět), třeba před nějakou cestou, krokem do neznáma. Tato emoce nás jaksi pro tento nový krok postaví do pohotovosti, a to je v pořádku. Někdy je zajímavé se po učinění onoho kroku do neznáma po nějaké době ohlédnout zpět a říci si, jak jsme novou situaci zvládli a třeba se i poplácat po zádech. Ne nadarmo se říká „strach má velké oči“.

Na druhou stranu Vašemu strachu ze samoty rozumím. Samota je pro ženu opravdu velký strašák a oprávněně. Jako ženy jsme daleko více zaměřené na vztahy, péči o druhé (je to krásně vidět ve Vaší rodině), komunikaci a na rozdíl od mužů nám samota opravdu nedělá moc dobře. V podstatě si myslím, že všechny ženy jsme volány do vztahů – manželství, mateřství, i třeba duchovního u zasvěcených osob apod. Zároveň ale předtím, než, jak píšete, si někoho najdete, je dobré se naučit být sama. Nebudete tak životně závislá na přítomnosti partnera a nebudete si myslet, že vždy naplní všechny Vaše potřeby – tato nereálná očekávání, která nejspíš ani nemáte, ale raději to píšu, mohou vztah zničit. Samota je dobrá pro to, abyste se naučila žít sama se sebou a s Bohem. Boží přítomnost je jistě velkou útěchou ve chvílích osamocenosti. Je to také čas osamostatňování, tedy učení se řešit věci samostatně. Pokud se to naučíte, je to velká výhra pro Vašeho budoucího partnera a bude velkou výhrou pro Vás, pokud Váš budoucí partner toho bude také schopen.

Také Vás chci povzbudit k aktivnímu budování přátelství, ať již se ženami, tak s muži. To, že se člověk odstěhuje od rodičů, přece neznamená totální vztahové vzduchoprázdno. S rodinou se asi uvidíte o něco méně, ale s přáteli či kolegy se určitě dál vídat můžete a dokonce i u Vás v novém podnájmu.

Tak Vás chci povzbudit nejčastějším biblickým povzbuzením: Nebojte se! 

Držím Vám palce do tohoto kroku a nového období, ať je pro Vás požehnané a přinese mnoho nového a dobrého.
 

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům