Postoj katolické církve - Martin Luther a jeho teze po 500 letech

Dobrý den,
Jsem evangelík a předně bych rád řekl, že u nás ve městě má naše církev s katolíky výborne vztahy.
Píši sem tedy spíše ze zvídavosti. Mám rád historii, kterou často studuji, a zajímalo by mě, jak se v dnešní době katolická církev staví k 95 tezím Martina Luthera. Od reformace uběhlo více jak 500 let, tudíž věřím, že většina pachuťi a nepřátelství již odezněla a budete mi moci dát nezaujatou odpověď.

Předem děkuji

Dobrý den,
to je dost komplikovaná otázka a samozřejmě nemohu mluvit za celou "katolickou církev". Co se týká konkrétně 95 Lutherových tezí, tak ty dnes spadají spíše do zkoumání církevních historiků. Pokud mohu soudit, shodne se většina, že Lutherova (ale např. i Husova) kritika odpustkové praxe v pozdním středověku byla z mnoha důvodů rozhodně oprávněná. Zároveň bývá za nešťastnou považována reakce papeže, který evidentně neodhadnul vážnost situace. Na druhé straně se i v tezích nacházela některá spíše "jazyková", chcete-li "pojmová" nedorozumění. Např. v tezi 56, která se zabývá "zprostředkováním" milosti mezi Bohem a věřícím člověkem. V Lutherově smyslu to církev nikdy neučila, spíše to bylo v některých dokumentech možná nešťastně formulováno (definitivní vyjasnění provedl až II. vatikánský koncil v dekretu o pastýřské službě biskupů a v dekretu o kněžích).
Pokud Vaše otázka směřovala ke vztahům katolické církve a protestantských církví obecně, tak o postupném sbližování (z katolické strany) svědčí rozhodně "vstřícnější" ekleziologie 20. století, která vyústila v příslušné učení II. vatikánského koncilu. Velmi důležitý byl také dialog o mnohých věroučných otázkách ze 70. - 90. let minulého století, jehož ovocem byla mj. i společná deklarace k nauce o ospravedlnění.
Na "nižších" úrovních měst, farností atd. nevidím stejně jako Vy žádné problémy a těším se z toho, že mezilidské vztahy mezi bratry a sestrami jedné křesťanské víry jsou i na základě mé vlastní zkušenosti na výborné úrovni.

Kategorie otázky: Církve, hnutí, ekumenismus