Pocit neodpustitelného selhání

Nemyslím si, že bych byl špatný člověk, alespoň mi to většina lidí tvrdí. Vždy jsem se snažil být ke každému laskavý, vstřícný, tedy pokud mi ten druhý nezavdal příčinu, aby tomu bylo naopak. Jsem ale od přírody prostořeký, říkám, co si myslím, i když se ke stáru snad už víc kontroluji:)

Ale abych napsal, co mě trápí. Před mnoha lety, jsou to už desítky let, jsem řekl něco hrozného dvěma lidem ze své nejbižší rodiny.  Oba dva pár let na to zemřeli a mně se ta slova stále vrací.  Ve snech, myšlenkách... Nesu si je na bedrech, jak Ježíš svůj kříž. Nevěřím, že by mi bylo odpuštěno. Zasloužím si to. Za každý zločin následuje trest.

Nevím, jestli se mám jít do kostela vyzpovídat, zda mi to pomůže. Mnohokrát jsem na jejich hrobě prosil o odpuštění, tisíckrát prosil boha. Jsem prokletý ?? Co mám dělat?

Vážený ...
říkává se, že člověk je bytost schopná toho nejkrásnějšího i toho nejhoršího a to téměř současně. Někdy nehezky překvapíme sami sebe, a následně si to neseme životem.  Občas se podaří vzpomínku na své selhání alespoň dočasně vytěsnit a zapomenout, jindy přesvědčíme sami sebe, že to vlastně nebyla naše vina. Obvykle však někde hluboko ve svém nitru víme, že jsme někomu ublížili.

Jsem křesťan, a proto odevzdávám svá selhání Bohu, jdu ke zpovědi. Žijícím se mohu omluvit a případně nahradit vzniklou škodu, s mrtvými jsem spojen pouze v osobě Ježíše Krista. Věřím v odpuštění hříchů. To, že vyznám svá selhání, neznamená, že na ně zapomenu, ale že ztratí svou destruktivní sílu. Mohu jít dál nezatížen vinou minulosti.

Co máte dělat? Cestu věřícího katolíka jsem popsal výše. Nevím, zda je pro Vás. Ale odvažuji se tvrdit, že nejste prokletý, rozhodně ne v pravém smyslu toho slova.

K zamyšlení připojuji několik věcí doprovázejících často pocit neodpustitelného selhání, které vedou k neschopnosti přijmout Boží odpuštění.

• skrytá neochota si připustit, že jsem ten, komu musí být odpuštěno, jinak nemá šanci. Je to smýšlení typu“ „Přece nejsem tak neschopný, abych si to nevyřešil sám…“.
• selektivní lítost: „Až na tuto věc, nemám, čeho bych měl litovat.“
• svou roli může hrát i chybná motivace: „Vadí mi to, protože jsem se znemožnil, narušil jsem svou představu o sobě.“
• „velké a neřešitelné selhání“ mi brání zabývat se menšími a obvykle snadněji odstranitelnými hříchy.

Víra v odpuštění může být těžká z minimálně dvou důvodů. Tím prvním je, že slova prominutí jsou zprostředkovaná a neříká mi je ten, komu jsem bezprostředně ublížil. Druhým důvodem bývá někdy podceňovaná skutečnost, že odpuštění hříchu neznamená automaticky odstranění jeho následků. I když mi Bůh odpustí,  např. užívání drog, musím i nadále žít s tím, že jsem si poškodil zdraví.

Přeji Vám vše dobré, ať u Boha naleznete odpuštění a pokoj, který hledáte.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích