Osamocení po obrácení - nemám s kým sdílet svou víru

Dobrý den,
ráda bych vás poprosila o jakoukoliv radu, povzbuzení. Poslední dobou se cítím nějak prázdně, nenaplněně, opuštěně. Mám sice fajn muže a dvě děti, mně však do života vstoupila víra a zbytek rodiny i přátelé a známí jsou nevěřící. Moje srdce zahořelo pro Boha a čím více se o něj zajímám, tím víc mě přestávají naplňovat záležitosti ze světa.

Dříve jsem měla různé koníčky a plány, které proti poznávání Boha úplně vybledly a už mě nenaplňují. Opravdu mě baví už jen číst Bibli, což zase nemám moc s kým sdílet. Chodím do malého sborečku, ale vídáme se jen 1x týdně. Mimo nedělní bohoslužbu se nevídáme. Zbytek týdne pak prožívám s nevěřícími v práci nebo s nevěřící rodinou.

Nevím, proč se cítím tak opuštěně, mám přeci Boha, který je stále se mnou, a tak bych měla být šťastná, ale chybí mi lidé, s kterými bych mohla intenzivněji sdílet své hodnoty. Když nevěřícím kamarádům říkám o Bohu, tak se se mnou hádají, že Ježíš není jediná cesta k Bohu anebo je toto téma vůbec nezajímá. Věřících lidí znám zase velmi málo a když už, tak jednu návštěvu domlouváme rok.

Chtěla bych milovat lidi a říkat jim evangelium, ale nikoho to nezajímá. Já se už zase nejsem schopna světsky se bavit jako dřív, protože mě to už nenaplňuje. Chtěla bych být Bohu užitečná, ale vůbec si tak nepřipadám. Navíc se mi některé kamarádské vztahy rozpadly a já si připadám jako úplný outsider. Říkám si, že jsem věřící jen krátce, a tak možná prožívám jisté životní otřesy, které jsou nevyhnutelné, a že si to časem snad sedne, ale momentálně prožívám hrozné prázdno a nevím na co smysluplného se v životě zaměřit. Myslím v tom fyzickém těle. Nejraději bych jen seděla a přemýšlela o Bohu. Děkuji moc za odpověď. 

Vážená L.,
stavy, které popisujete, prožívá více konvertitů a obvykle bývají přechodné. Když Písmo hovoří o přijetí Krista a křtu jako o oblečení nového člověka, nebo dokonce jako o znovuzrození, může to mít také tento rozměr. Z literatury známe řadu popisů jakéhosi odcizení jako „ceny“ za otevření nového rozměru existence. O opuštěnosti, samotě a smutku hovoří mimo jiné sv. Augustin i Ignác.

Co s tím? Nabízím několik tipů: To první je soustředit se na základní prvky prožívání víry a zbožnosti – modlitba a rozjímání, účast na bohoslužbách, četba Písma…
Neméně důležité je vnímat přirozenou rovinu. Nebylo by dobré podceňovat příznaky případného vyhoření nebo začínající deprese.

Zkuste také omezit hovory o víře a náboženských tématech. Vím, že je to těžké. Našla jste něco nádherného a chcete se o to podělit, ale: Když Ježíš sestupoval se svými učedníky s hory Proměnění, zakázal jim, aby o tom, co prožili, říkali ostatním (Mk). Je třeba času, aby víra dozrála do sdělitelné podoby (Pavel začal kázat několik let po cestě do Damašku). V mezičase můžete jednak hovořit s Bohem o druhých, jednak se cvičit v trpělivém čekání, že někdo sám projeví zájem.

Rád bych také připomenul, že i v oblasti víry se – podobně jako v běžném lidském životě - rozlišují jednotlivé vývojové etapy (vývojová psychologie náboženství). I když jsou to „výmysly lidské“, přece mohou být užitečné třeba tím, že připomenou nevyhnutelnou etapu náboženské radikality (někdy se hovoří o sektářské fázi či mentalitě).

V neposlední řadě zkoušejte – zcela v křesťanském duchu – soustředit svou pozornost na druhé, nejlépe na ty nejbližší a hledejte způsoby, jak jím zcela přirozeně prospět. Z náznaků Písma lze vyvodit, že prvotní křesťanské komunity přitahovaly pozornost okolí právě schopností nezištné lásky svých členů.

Za velice důležité také považuji mít si s kým o víře popovídat. Nejsou-li v okolí dostupní vhodní lidé, lze jako dočasné řešení zkusit sociální sítě. Přes všechna známá rizika to může fungovat.

Téma „náboženské melancholie“ je příliš rozsáhlé a komplikované, než aby bylo možné ho vyčerpat touto formou. Přesto doufám, že alespoň některé z tipů Vám pomohou.

Kategorie otázky: Obrácení, uzdravení, proměna