Nerozumím těžkému hříchu

Dobrý den,
rád bych se zeptal na problematiku těžkých hříchů. Co vím, tak těžký hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božích přikázání. Neznamená to však ale, že je většina hříchů těžkých? Když přece zloděj ukradne rohlík, taky ví, že je to hřích, a přesto to udělá.
Dále by mě zajímalo, jak to s přijetím do nebe s těžkým hříchem? Bůh nás miluje se všemi našimi vadami, a když budeme při posledním soudu litovat svých hříchů, tak nám je odpustí a přijme nás k sobě ne? Ale lidi s těžkými hříchy uvrhne do pekel, i když litovali a prosili za odpuštění a i když je miloval?

Přemýšlím v té souvislosti o předmanželské čistotě... To by v pekle skončila většina lidí, kteří spolu spali mimo manželství, ne? Taková myšlenka mě dost děsí, protože hodně z těch lidí bylo určitě dobrými lidmi, a to že měli pohlavní styk bez svatby je pro Boha tak nepřípustné, že je zatratí.

Mám z toho trochu strach, je mi 16 a nějaký čas jem bojoval se sebeukájením. Když k tomu došlo litoval jsem toho a modlil se za odpuštění, ale někde vzadu v hlavě jsem věděl že padnu zase. Je to těžký hřích? A s tím se pojí i strach, že až budu starší tak taky spadnu do té většiny lidí s předmanželským stykem. Mám strach, že takové jedno spadnutí mě odsoudí, i když se snažím žít dobrý život podle křesťanských zásad.

Vím, že těch dotazů je docela dost, ale přesto prosím za odpověď. Chtěl bych, aby byli spaseni všichni lidé, ale při tomto přemýšlení mi nedává smysl, jak může být Bůh nekonečná láska, když zavrhuje lidi, které miluje. Prosím proto o vysvětlení, protože sám si to nedokážu vysvětlit a mám z toho strach.
Děkuji

Vážený ....

také já bych si přál, aby všichni lidé byli spaseni, a zkusím Vám stručně popsat, jak vidím věci s tím související. Souhlasím, že hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího přikázání a jde-li o přestoupení v závažné věci, pak hovoříme o hříchu těžkém, neboli smrtelném. Umíme alespoň přibližně poznat, co je a co není v souladu s Božími přikázáními. Dokážeme odhadnout vážnou nedostatečnost v poznání i rozpoznat vnější nátlak, který omezuje dobrovolnost. Můžeme tedy říci, že konkrétní skutek má znaky těžkého hříchu, ale zda pro konkrétního pachatele opravdu těžkým hříchem je, to ponecháváme na něm a na Bohu.

A tím jsme u toho, co je podstatné, totiž u vztahu mezi člověkem a Bohem. Tento vztah má svou dynamiku a umožňuje člověku na tomto světě korigovat životní volby, které se ukáží být nezdařené, hříšné. Sex mimo řádně uzavřené manželství, abych se přidržel vašeho příkladu, nepochybně vážně narušuje Boží plán s člověkem i celým světem. Je tedy nezdařenou životní volbou. Jako takovou ji mohu rozpoznat, zříci se jí (litovat) a vydat se jiným směrem. A pak mi peklo nehrozí. Také nemusím své počínání jako Bohem nechtěné rozpoznat. Je to málo pravděpodobné, ale nelze to vyloučit. Anebo nejsem v oblasti sexu zcela svobodný v tom, co dělám. Pak je to o vnitřní pravdivosti před Boží tváří a také o ochotě dotyčného růst ve víře, v poznání i v lidské zralosti svých rozhodnutí. (Jen vědomá a dobrovolná rozhodnutí jsou důstojná člověka). Existuje také popření viny. Cosi v duchu: Hospodine, tato věc, sexuální aktivita, je pro mě přednější než Ty. Do toho mi nemluv…

Z výše uvedeného je patrné, že do pekla neposílá ani tak Hospodin, jako si ho volíme sami. A ani ne tak tím, že selžeme (i spravedlivý údajně hřeší sedmkrát denně), ale tím, že za svá selhání odmítáme přijmout přiměřenou odpovědnost.
Jsme na cestě, a tak se nevyhneme různým blouděním a klopýtáním. Čemu se vyhýbat můžeme a máme, je pokušení popřít své selhání.
Ať se Vám daří.
 

Kategorie otázky: Hudba, škola, krize víry,...