Běda těm, kdo myslí na nepravost. (Mich 2,1) - Citát z Bible na každý den

25. 3. 2024, efu

Milost a zásluhy

Navigace: Katalog dotazů > Eschatologie

Dobrý den, budu Vám velmi vděčná za objasnění jednoho tématu, které léta neumím uchopit. Vím, že nikdo se nad nikoho nemá právo povyšovat ani není správné se s druhými srovnávat, kdo je lepší, horší. V Bibli je také psáno, že spasení je z milosti, proto se nikdo nemůže chlubit. S tím vším souhlasím. Ale jedna věc mi tam nesedí. Tím, že se člověk rozhodne pro přijetí milosti, udělal on sám jistý krok. Jak se pak dívat na člověka, který tuto milost nechce přijmout? Má člověk právo se cítit "lepší" než on, protože se, narozdíl od něj, správně rozhodl? Vím, že ten druhý, který se nerozhodl pro přijetí Pána Ježíše, může být ovlivněn výchovou, okolím, způsobem přemýšlení, kvůli čemuž je  pro něj obtížnější to přijmout. To by ale zas bylo nespravedlivé , protože je tím pádem "předurčen" na špatnou cestu?

A pokud tomu tak není a platí první předpoklad, že člověk se sám rozhoduje pro dobro nebo zlo, jaký argument mu má „zabránit“ v tom, aby se cítil lepší než ten druhý, co se rozhodl pro zlo? Velice vám děkuji za odpověď.

 

Předurčení od Boha je jen jediné, a to ke spáse

Na tématu „milosti a zásluh“ už si vylomil zub nejeden teolog, takže není divu, že Vám v tom „něco nesedí“. Je to jeden z nejtvrdších teologických oříšků. Kvůli absolutizaci milosti a odmítnutí zásluh se od církve odštěpil celý velký protestantský proud. Předtím pelagianismus zase přecenil zásluhy. Správný vztah mezi Boží milostí a zásluhami může zjednat jen Duch svatý, a jen v jeho síle se také můžeme pokusit o pochopení… Takže: Přijď, Duchu svatý…

Východiskem pro naše úvahy bude fakt, že NAPROSTO VŠECHNO DOBRÉ pochází od Boha. V něm žijeme, pohybujeme se a jsme (Sk 17, 28)… Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh (Flp 2, 13). Bůh je tedy původcem našeho bytí, chtění i skutků. Kde je pak místo pro naše zásluhy? Martin Luther odpověděl jednoznačně: Nikde. Kalvín k této extrémní pozici přidal ještě Boží předurčení každého člověka ke spáse či k zavržení, a tak vznikl determinismus, který nenechává člověku žádný prostor pro vlastní iniciativu ani pro naději.

Katolická víra však trvá na tom, že předurčení od Boha je jen jediné, a to ke spáse. Bůh každého člověka stvořil z lásky a zve ho do své blízkosti. Nikoho nepředurčil k zavržení, protože není původcem zla. Nikoho netvoří proto, aby trpěl nebo byl zavržen. Je tedy jisté, že zlou cestu má na svědomí jiná vůle než Boží, a sice vůle padlého anděla nebo člověka (nebo spolupráce obou). Přitom ale tato zlá vůle nic nového netvoří, jen překáží Božímu působení, vzpírá se mu a staví mu hráze. Nebo – chcete-li – dělá díry v ementálu Boží dobroty. V tomto smyslu „tvoří“, tvoří totiž z něčeho nic (pravý opak Božího tvoření).

Už je nám tedy jasné, že člověk, který překáží Boží milosti, to dělá sám.
Ale co ten, který se Boží milosti neprotiví? Můžeme mluvit o jeho zásluhách, když zdrojem všeho dobrého je Bůh? Ano, z milosti Boží můžeme :-). Bůh totiž člověka nestvořil jako zvíře nebo jako naprogramovaný stroj, který bude vykonávat jeho vůli. Člověk má možnost se vzepřít. Ale pokud se nevzpírá, Boha miluje a jde jeho cestou, jistě dosáhne cíle, který má pro něj Bůh připravený. Neboli – účetním slovníkem řečeno – získává zásluhy pro život věčný. (Stejně tak bychom mohli říct, že poutník každým svým krokem správným směrem „získává zásluhy“ k dosažení cíle.)
Je tu ale jedna velká potíž, a sice dědičný hřích. Tento pojem chce říci, že všichni máme už v samotné své přirozenosti skvrny a díry a že je pro nás v tomto stavu nemožné najít cestu, která vede do Boží blízkosti, a udržet se na ní. A nejen člověk, dokonce i celé „tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti“ (Řím 8, 20), takže je těžké v tomhle světě vůbec zahlédnout Boží stopu, natož ji sledovat. Proto sám Bůh přichází v Kristu obnovit své stvoření, dát mu nový začátek. Celé vykupitelské dílo opět označujeme slovem „Kristovy zásluhy“, ale ve skutečnosti jde o vybudování nové cesty do Božího království. A pokud se po ní člověk vydá, „získává zásluhy“ pro život věčný.

Zásluhy tedy nejsou nic jiného než neodporování Božímu působení v nás. Bůh je tak milostivý, že své působení – pokud skrze nás proteče bez překážek – považuje za naše zásluhy! Nebeský Otec se tolik raduje, že neodporujeme jeho lásce! Je ale pravda, že katolický účetní slovník (má dáti – dal, dluhy – zásluhy) už způsobil tolik nejasností v myslích věřících, že bychom ho snad mohli opustit. V evangeliu najdeme mnoho přiléhavějších obrazů, kterými si můžeme přiblížit naši spolupráci s Boží milostí. Je jich tolik, že je ani nebudu vypočítávat – kéž Duch svatý pro ně otvírá i Vaši mysl.

Kategorie otázky: Eschatologie

Témata: milost , spása, zásluhy

Související texty k tématu:

Vzkříšení, život po smrti, posmrtný život

Kdo se spoléhá na Boha, je jako strom u vody. (Jr 17,5)

Astronaut J. B. Irwin: to ze Ježíš chdil po Zemi je víc, než že jsem já chodil po Měsíci

Astronaut J. B. Irwin: to ze Ježíš chdil po Zemi je víc, než že jsem já chodil po Měsíci
(19. 7. 2024) To, že chodil Ježíš Kristus po zemi, znamená pro mne nekonečně víc než to, že člověk chodil po Měsíci.

20. července 1969 dosáhli lidé povrchu Měsíce

20. července 1969 dosáhli lidé povrchu Měsíce
(17. 7. 2024) 20.7.1969 přistálo na Měsíci Apollo 11 s lidskou posádkou.

Duchovní obnova: Uzdravení a duchovní dary s Dr. Mary Healy v srpnu v Brně

Duchovní obnova: Uzdravení a duchovní dary s Dr. Mary Healy v srpnu v Brně
(15. 7. 2024) Ve Starez aréně v Brně se ve dnech 9. - 11. srpna 2024 uskuteční duchovní obnova CREDO, která přinese setkání a…

Tipy jak ne/odpočívat

(4. 7. 2024) Slovo rekreace pochází z latiny a znamená: re - creatio, neboli znovu - stvoření...

Cyril a Metoděj (5.7.)

(3. 7. 2024) Oba rodní bratři, jejichž svátek slavíme 5. července, pocházeli ze Soluně. Ta byla v té době největším střediskem…