Mají zvířata duši?

Mají zvířata duši?

Křesťané se jistě oprávněně zdráhají přisoudit zvířatům nesmrtelnou duši. Zatemnil by se tím rozdíl mezi člověkem a zvířetem, který může být na úrovni vědy předmětem dohadů, nicméně v duchovní rovině je jasný a ostrý.


Zvířecí „já“
Zdá se být bezpředmětné uvažovat o nesmrtelnosti pro tvory, kteří si neuvědomují své „já“. Pokud si tvor neuvědomuje, že je, nesmrtelnost mu neskýtá žádné výhody. Pokud neexistovalo jeho „já“ před smrtí, nebude existovat ani po vzkříšení. Takový tvor si neuvědomuje svoji existenci, neuvědomoval by si ji ani po vzkříšení. Vzkříšení by pro něj nebylo žádnou odměnou, protože by o něm ani o sobě nevěděl.

Co si ale počít s tvory, u kterých jako bychom již vnímali prazákladní vědomí sebe sama? Co s vyššími druhy zvířat, kteří prokazatelně nějaké „já“ mají?


Boží záměr pro stvoření

Nejprve se musíme zamyslet nad tím, jaký byl skutečný Boží záměr pro celou přírodu. V příběhu o stvoření se dovídáme, že člověk byl ustanoven, aby panoval nad vším živým, co se na zemi hýbe. Všemu živému pak dal za pokrm rostlinstvo. Žijeme však v přírodě, kde panuje zákon silnějšího a masožravost je zcela běžná. Máme důvod se proto domnívat, že tak jako člověk je i celá příroda zasažená Pádem. Bohem stvořený řád byl narušen Satanovou vzpourou.
Z tohoto pohledu se pak zdá, že „nejpřirozenější“ zvíře není zvíře divoké. Naopak, že nejblíže k Božímu plánu pro celé stvoření je v tomto padlém světě pokojné soužití člověka a zvířete. Jako ilustraci můžeme použít třeba vztah dobře vycvičeného ovčáckého psa a jeho pána. Člověk panuje nad zvířetem, ale zvíře mu neslouží za potravu. Jsou spolu v jiném druhu vztahu, a to dokonce láskyplném.
Tento model nám vyhovuje i proto, že je zde dobře vidět, kde se ono zvířecí „já“ projevuje – právě ve vztahu k člověku. Dobrý pes je dobrý díky dobrému ovčákovi, který se o něj stará. Své „já“ si tento pes uvědomuje právě ve vztahu k svému pánu.


Nesmrtelnost v člověku

Jako bychom zde vnímali podobnost (i když jiného řádu) s tím, jak se stává sám sebou člověk a jak člověk získává nesmrtelnost: pouze v Kristu, v Bohu. Neptejme se tedy, zda má zvíře osobnost a zda tuto osobnost Bůh pozvedne k nesmrtelnosti. Přemýšlejme nad celým kontextem: Dobrý hospodář, v Kristu nový, nesmrtelný člověk, chová dobré zvíře. Toto dobré zvíře pak získává své „já“ ve svém hospodáři. Kolik z tohoto „já“ pak může být pozvednuto?
V tomto smyslu se už snad dá hovořit o nesmrtelnosti určitých zvířat, která ovšem není v nich samých, ale v nesmrtelnosti jejich pánů.

Můžou vnímat své „já“ i divoká, neochočená zvířata? O tom víme pouze velmi málo. Pokud toho nějaká zvířata dosáhnou a Boží dobrotivosti se zalíbí je pozvednout k nesmrtelnosti, bude to zřejmě opět skrze vztah vůči nesmrtelnému člověku. Díky vlastnostem, které u zvířat člověk vnímá, např. nevinnost jehňátka nebo královská vznešenost lva, pak tato zvířata budou moci sloužit vzkříšenému člověku a tvořit část jeho „doprovodu“. Taková vzkříšená zvířata pak budou více sama sebou než nyní, v jejich porušené přirozenosti. Dostanou nová těla.

Domnívám se, že lev, až přestane být nebezpečný, bude stále ještě vznešený, že teprve tehdy pohlédneme na tesáky a čelisti, jejichž pozemská podoba je pouhou nemotornou, satansky zvrácenou napodobeninou. Ono nádherné potřásání hřívou jistě zůstane a dobrý Vládce často řekne: „Chci slyšet ještě jednou hromové zařvání lva.“


Zpracováno podle knihy Problém bolesti od C. S. Lewise, kterou vydalo nakladatelství Návrat domů.

Kategorie otázky: Konec světa, vizionáři