Litovat nebo přijmout následky?

Dobrý večer,
delší dobu tápu nad tím, jestli věci, pro které jsem se rozhodla, jsou správné.  Do jaké míry je správné litovat svých rozhodnutí? Tedy spíš jestli je správné vůbec litovat? Jak bych se k tomu měla jako věřící správně postavit? Mám přijmout věci, pro které jsem se rozhodla, i když cítím a vím, že jsem udělala chybu? Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem se ocitla na špatnem místě a rozhodla jsem se pro to čistě sama.

Moc děkuji za jakoukoliv větu útěchy a ještě jednou díky za to, že tu pro nás jste!

Ať Vám všem Bůh žehná a přeji krásné léto.

Milá ..,
děkuji za Váš dopis a za Vaše otázky. Lítost v životě křesťana má určitě své místo. To, čeho máme litovat, je skutečnost, že jsme se dobrovolně jednali na vlastní pěst, bez víry, bez Boha, sobecky, lhostejně .... Právě vnitřní lítost a slzy jsou znamením opravdového pokání, změny smýšlení (…beze mne nemůžete činit nic – viz. Jan 15, 4-5) a nastoupení cesty obrácení se k Bohu.

Pokud tedy Vašemu rozhodnutí (zvláště šlo-li o věc důležitou) nepředcházelo hledání a rozlišování v modlitbě, pokud jste podcenila rozvahu o dalších skutečnostech ve Vašem životě, je z toho možné nahlédnout, že právě odtud by se měla zrodit lítost a první kroky správným směrem. Píšete, že jste se rozhodla „čistě sama“, což, pokud tomu dobře rozumím, může napovídat něco o souvislosti s výše zmíněným.

Každý křesťan musí bojovat se stále vracejícími se myšlenkami, které jsou mnohdy velmi úporné. Někdy můžeme mít dojem, že neustálým přemýšlením a zvažováním dospějeme k nějakému poznání, kterého se budeme moci přidržet, a to nám zajistí úlevu. Ale Písmo svaté, zkušenosti duchovních otců a svatých nás uvádějí jiným směrem: stálé točení se kolem sebe a svých záležitostí nás nepřivede k útěše a pokoji a nalezení Pravdy. Bůh sám se nás musí ujmout a dát své světlo, pokoj, radost, když se k Němu obrátíme: modlitbou, rozjímáním jeho slova, zpěvem žalmů, svátostným smířením a  účastí na Eucharistii.

Svátost smíření (zpověď) je třeba chápat jako nalezení uzdravení od milujícího Otce, který nás chce zahrnout láskou, než že by nejdříve čekal na naše vyznání vin, jak o tom je psáno v podobenství O martnotratném synu (Lk 15, 11-32).

Pomocí by Vám bylo, kdybyste si mohla domluvit duchovní rozhovor s knězem a upřímně mu odhalila svoje tápání, sdělila své záležitosti. Může se stát, že tak budete moci přesněji pojmenovat Vaše motivy k jednání a případně se ukážou i konkrétní možnosti dalších kroků a východisek.

Moc Vám přeji, aby Vás nesla důvěra v Boží lásku a milosrdenství!
Linka víry

K tématu doporučujeme článek: Nezůstat vězet v minulosti 

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt