Jsem věřící?

Dobrý den,

prožívám období se svém životě, kdy intenzivně přemýšlím nad otázkou víry. Nejsem křesťankou, i když si uvědomuji, že můj život, vzhledem k tomu že žiji v Evropě, je ovlivněn hlavně křesťanstvím. Respektuji však všechna náboženství.

…
Jsem silně vědecky orientovaná a dogmatismus, který je do jisté míry pilířem náboženství (ne nutně víry jako takové), mě odrazuje.  Nedokážu věřit v Boha tak, jak je popsán ve svatých textech. Přesto cítím hlubokou úctu a lásku k něčemu, co není na první pohled viditelné, ale vše živé tomu vděčí za svou existenci. Věřím také v jeden celek, a že vše je propojené. Věřím, že víra a věda jsou dvě strany jedné mince. Že náboženství všude po světě se snaží popsat jeden fenomén.

Je velice těžké mou 'víru' popsat v pár řádcích, ale ráda bych se na Vás obrátila s otázkou: Jsem dle Vašeho názoru věřící? Možná se zdá tato otázka zbytečná, ale mě by velice zajímalo, jaký je Váš pohled coby stoupence jednoho náboženství. Věřím totiž jen v jednu 'sílu', snažím se žít morálně dle desatera (kromě snad prvního vzhledem k mé nevyhraněnosti) či se snažím vyhnout sedmi smrtelným hříchům. Rozhodně v tom nejsem dokonalá, ale můj záměr je žít co nejlepší a nejčistší život.

Mohu tedy sama sebe nazývat jako věřící?

Odpověď na Vaši otázku si v podstatě dáváte sama. Pojem „věřící“ je totiž velmi široký a neohraničený: v etymologickém smyslu slova označuje každého, který v něco věří, což je snad každý z nás, i ateisté a agnostici. Když začneme tento pojem zužovat, vejde se nám do něj přinejmenším každý, kdo věří „v něco, co ho přesahuje“. Při dalším vymezení se dostaneme přibližně k pojetí, které zastáváte Vy, a pak je veliká mezera: a za ní osobní Bůh, Otec, pečující o celé své stvoření a o každého zvlášť, který se sám zjevuje. Tak to vidí všechna monoteistická, tzv. zjevená náboženství: židovství, křesťanství, islám. A to je asi ta oblast, která se nejčastěji ztotožňuje s pojmem „věřící“. Islám jde ještě dál, a označuje za věřící jen muslimy. Zkrátka, záleží na definici víry. Jestliže chcete sama sebe označovat jako věřící, je nutno svoji „víru“ specifikovat.

Věříme jen v to, k čemu nám rozum nestačí

Jen ještě pár slov k Vašemu pojetí Boha. Tento pohled na svět je tak starý, jako filosofie sama. Je to však pohled filosofický, nikoli náboženský. K takovému pojmu Boha se dá dospět přirozeným rozumem, k tomu není potřeba víra. Věříme jen v to, k čemu nám rozum nestačí. Samozřejmě někomu rozum nestačí ani k tomu, aby si spočítal, kolik má zaplatit za nákup – a pak musí „věřit“, že mu to pokladní namarkovala správně. O něco chytřejší lidé zase musí jen věřit lékařům, že svému oboru rozumí, nebo nukleárním fyzikům. Ale vírou v pravém smyslu slova bychom to asi nenazvali. Víra v náboženském smyslu je uchopení věcí, které naprosto a principiálně přesahují lidské rozumové možnosti. Je to jakési prodloužení rozumu do oblastí, kam přirozeně nedosáhne. Může to sice navenek působit jako „dogmatismus“, přijetí něčeho daného, co se nedá ověřit, ale je to skutečně jen vnější pohled. Co totiž musí být ověřeno, je DŮVOD víry. Proč tomu či onomu věříme, i když to naprosto přesahuje naše rozumové chápání.

Bůh nás musí nekonečně přesahovat

Abychom totiž mohli „něco“ nazývat Bohem, musí nás to nekonečně přesahovat – a logicky to tedy nemůžeme naším rozumem pojmout. Kdyby byl Bůh snadno popsatelný a definovatelný a nebylo v něm žádné tajemství, kterému musíme prostě věřit, aniž bychom ho chápali, nebyl by to Bůh. Byla by to konstrukce našeho rozumu. Dalším předpokladem je, že skutečný Bůh, má-li být hoden tohoto označení, musí přesahovat svět, který stvořil, ve všech jeho dokonalostech, protože nikdo nemůže dát, co sám nemá. Jestliže tedy pouhý člověk disponuje osobním bytím, jehož dokonalost spočívá v rozvinutí do lásky, pak nemůžeme Boha pojímat jako neosobní sílu, za kterou ho považují stoikové a hnutí New age ve všech jeho podobách. To by totiž znamenalo, že je člověk dokonalejší než Bůh, a to i přes své nedokonalosti a hříchy!

Víra  není iracionální 

Všechna zjevená náboženství jsou přesvědčena, že tento pravý Bůh je milující Osoba, která se sama snížila a sdělila nám (zjevila) pravdy, které bychom nikdy sami nepoznali. Jestliže je vírou přijmeme, najednou začnou do sebe zapadat i všechny ostatní věci, a stává se podivuhodná věc: najednou začínáme rozumem (osvíceným vírou) chápat věci, které jsou rozumu obvykle skryté. Víra rozhodně není iracionální, je to naopak rozšíření možností rozumu, jak už bylo řečeno. Křesťanství navíc vyznává, že tento Bůh vzal na sebe dokonce lidskou přirozenost, aby nás mohl vytrhnout z propasti nevědomosti a hříchu.

A ještě poslední poznámka: Desatero je návod na dobrý morální život v rámci lidské přirozenosti. Zachovávat by ho měl každý, kdo se chce vůbec nazývat člověkem. Co z něj dělá Boží zákon, jsou první tři přikázání: Věřit v jednoho Boha (tak, jak se zjevil), nezaměňovat ho za žádné svoje obrazy a konstrukce, a vzdávat mu patřičnou bohopoctu (kterou také definuje On, ne my). Myslím, že jen při zachování celku Desatera se člověk může nazývat opravdu „věřícím“, a ne „kriticky zkoumajícím a vybírajícím si“.

S přáním „rozšíření možností rozumu“

Vaše Linka víry

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry