Jak s tím můžete žít? Odcházím z církve

Největším paradoxem současné institucionální církve je to, že se stala nástrojem byrokratické moci a morální manipulace. Kristus evangelií byl ten, kdo sedal ke stolu s hříšníky, celníky a lidmi na okraji společnosti. Jeho láska byla léčivým pramenem, nikoli odměnou za bezchybné chování.  Namísto toho mnozí z nás zakusili, že se církev s naprostou vážností a dogmatickou přísností pasovala do role absolutního morálního arbitra, který rozhoduje o tom, kdo je hoden přijetí a kdo ne…  Církev zavírá živého Boha do tabulek, škatulek a lidských paragrafů. Dělá z něj rukojmí svého vlastního právního systému, zatímco sama své vlastní zákony na těch nejvyšších místech dlouhodobě pošlapává.

Pokrytectví církve však dosahuje vskutku nebeských výšin, když ho postavíme tváří v tvář nekonečnému řetězci církevních skandálů. Jak nám může instituce, která po celá desetiletí systematicky zametala pod koberec otřesné případy zneužívání těch nejzranitelnějších, kázat, jak máme žít, a určovat, kdo je hoden plného života v církvi. Maska svatosti definitivně spadla ve chvíli, kdy se hniloba projevila přímo v srdci domácí církve. Nedávný šokující zásah policistů z Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) přímo v sídle Pražského arcibiskupství ukazuje, že tam, kde se má hovořit o Duchu svatém, probíhají finanční machinace, dochází ke zneužití pravomocí a mocenským intrikám. "Palác" se projevil jako chladná korporace zaměřená na udržení vlivu, majetku a utajení vlastního bahna.

Je nehorázným výsměchem, pokud hierarchové, kteří se sami topí v hříších pýchy, zrady věřících a kšeftování, sedící v úřadech, kde zasahuje policie, mají tu drzost určovat morální čistotu obyčejných, životem zkoušených lidí.

Skutečný Bůh však není vězněm církevního práva ani spolupachatelem jejich skandálů. Když lidské instituce takto hluboce selhávají a zraňují nevinné, odchod z jejich chrámů není ztrátou víry. Naopak – je to akt duchovní sebeobrany a projev věrnosti tomu Kristu, jehož čistá láska odmítá mít cokoli společného s lidskou pýchou, policejními zásahy v chrámech a farizejským divadlem.

Vím, že je u vás spousta poctivých, dobrých a upřímně hledajících duší a to i na kněžské úrovni. Ale přesto.
Jak s tím můžete žít?

Zdravím Vás.
Jak s tím můžeme žít? Těžko! Sdílíme spolu s Vámi smutek nad každou nepravostí. Ale kdybychom odešli, nemohli bychom nic změnit. Možná jsme naivní, možná jen doufající. Ježíš také neutekl od dvanácti, i když tam měl svého zrádce. (1:11) Prostě, dal mu šanci.

Pohoršení? Stydím se za ně, ale i ti neupřímní mají šanci. Dá se s tím žít jedině tak, že se člověk snaží upřímně žít vztah s Kristem. Anebo musí být psychopat či mít jinou závažnou psychiatrickou či duševní poruchu a být bez svědomí.

Možná, že ti upřímní, kdo uprostřed toho setrvávají, se snaží žít to první. Někdy jim to jde, někdy možná ne. Prosím modlete se za církev a za každého, kdo selhal. Církev, ta první i ta současná, je holt Ježíšem založena z lidí a koncentrace neupřímnosti je napříč časem, národy i církvemi, zdá se, nějak stejná kdysi i nyní.

Děkuji za modlitbu.

S pozdravem a přáním Božího požehnání
Linka víry

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi