Já nevěřící, on věřící

Dobrý den,
obracím se na vás s otázkou ohledně partnerství -  kde jsem já žena nevěřící a můj přítel je aktivní věřící.
Jsme spolu přes půl roku.

Posloucháme spolu občas různé křesťanské podcasty apod., ale tíží mě, že je ohledně  tématu víry lehce odtažitý a nechce se mnou o tom moc mluvit. Jezdí každou neděli na bohoslužby do jiného města. Povzbuzuji ho k účasti, aby se kvůli mně necítil provinile. Ví, že já mám do toho uvěřit hodně daleko a že tohle není má cesta (ani o tom nepřemýšlím),  přesto mě zve každou neděli, abych jela na bohoslužbu s ním, i když ví, že odmítnu...

Přemýšlím, co dál. Je tohle bod zlomu? Snažím se málo? Tíží mě to, protože vím, že náš vztah na tomhle může skončit. Nechci mu bránit v lepším životě, který by měl s věřící,  měli by si více co říct. Je to skvělý chlap a já si občas připadám jako by se mnou strádal, i přesto, že mi říká, jak mě má rád...

Omlouvám se, že jsem se takto rozepsala. Jen už mě to tíží natolik, že nevím jak dál.

-redakčně upraveno-

Dobrý den,
z Vašeho popisu je vidět, že Vám na vašem společném vztahu velmi záleží. Cítíte, že něco podstatné a nevyjádřené leží mezi vámi a tíží vás jako těžký kámen. Myslím, že je krásné a cenné jakou svobodu v tomto ohledu partnerovi dopřáváte (podpora partnera k účasti na bohoslužbách, společné poslouchání podcastů).

Vzájemná láska otevírá zavřené dveře zejména sdílenou komunikací. Dva lidé, kteří se mají rádi, mohou prohlubovat lásku a současně i zastávat odlišné názory na cokoli v životě. Ale klíčem, který otevírá cestu k srdci druhého, jsou emoce. Když ti ten klíč dám, můžeš vstoupit do mého vnitřního světa, můžeš se mnou sdílet to cenné, co mám a v posledku i sebe sama. To ale nemusí být jednoduché, vyžaduje to odvahu. Možná to neodstraní bolest a strach uvnitř ukrytý. Strach, že ztrácím svou sebeúctu. Odhaluje to můj skutečný život- čím žiji, co je pro mne podstatné a proč. Tady se vydávám na milost a nemilost, porozumění či neporozumění druhého. Je to ale cesta lásky a pravdivosti jeden k druhému.

Sama cítíte, že se Váš vztah ocitá na rozcestí a Vy přemýšlíte, jak dál. Myslím, že vykročením na cestu by mohl být váš společný rozhovor. Otevřít to, co Vás tíží a nebát se případného zranění, které vůbec nemusí nastat. Zamyslela bych se na Vašem místě i nad nabídkou partnerova pozvání na bohoslužbu jako o možnosti, jak poznat Vašeho partnera víc. Možná, že taková návštěva Vám může ukázat a sdělit víc, než by byl ochotný sám sdělit, anebo i otevře pomyslné dveře pro váš rozhovor. Když píšete, že je partner v těchto věcech lehce odtažitý, může se obávat nepochopení, zranění,…, což je na jednu stranu přirozené, ale na druhou stranu i škoda, protože Vy velkorysá jste. Navíc spirituální je svým způsobem každý člověk, který hledá. Už tím, že přemýšlí o věcech života, o bytí a nebytí. Když zkoumá ve svém svědomí, co je dobré a co už ne, i to je stopa duchovního rozměru v něm. Umět se v lásce a svobodě dávat druhému a také rozhodovat, bez toho, aniž bychom druhého svazovali či odsuzovali, je v pravdě duchovní čin, přirozený a vlastní člověku, ale jednoduchý není.

Vy sama jste svým způsobem na této cestě i tím, že píšete tento dotaz a hledáte, jak pomoci vašemu vztahu. Domnívám se, že bodem zlomu by opravdu mohla být vaše vzájemná komunikace a pravděpodobná i následná návštěva bohoslužby s informací předem o tom, co Vás tam čeká.

Milá ..., přeji Vám odvahu i sílu k tomuto kroku. Je to však plně na Vás, jak se rozhodnete. Krásně píše John Powell, že "dialog s druhým umožňuje žít dvakrát". Sdílením radostí, těžkostí ale i strachu vyjadřujeme to nejcennější, co umíme – podporu a lásku. To je zároveň i tajemstvím toho, jak lásku udržet.

Možná by Vás mohl inspirovat článek, který níže přeposílám.
https://www.manzelstvi.cz/priprava-na-manzelstvi/cas-znamosti/zazrak-dialogu.html

Kategorie otázky: Vztah s nevěřícím