Dcera se vzdaluje Bohu. Lituji, že existuje "nedělní povinnost"

Dobrý den, nevím si rady s patnáctiletou dcerou. Od nejútlejšího věku jsem ji vedla k Bohu, chodila s ní do kostela, doma jsme se modlili, mluvili jsme doma o Bohu. Poslední roky ale společnou modlitbu postupně odmítá. Přičítala jsem to její pubertě, myslela jsem si, že se chce modlit sama.

Také začíná bojkotovat nedělní mše. Pořád opakuje, že ji mše nebaví, víra ji vůbec nezajímá a že do kostela chodit nechce, že až jí bude 18 let, chodit přestane. Někdy váhá a ptá se, jestli má jít. Snažím se jí sdělit, že setkání s Bohem na mši je důležité, že ne Bůh potřebuje nás, ale že my potřebujeme Boha. Většinou jsem ji přesvědčila, že šla. Jenže se zároveň chová velmi neurvale, válí se po lavici, odmítá vstávat apod. Ke sv. přijímání  vždy jde, ale mám obavy, ž o ně nemá vlastně zájem. Vím, že kdybych jí  výslovně dovolila, aby na nedělní mši nešla, s radostí by to uvítala a i sv. přijímání by s klidem oželela. Vůbec netuším, kde jsem mohla udělat chybu...

Potřebovala bych poradit, co mám dělat. Při křtu dětí jsem slibovala, že je vychovám ve víře. To platí jistě do jejich 18 let. Mám ustoupit a dceři dát svolení, že na nedělní mše chodit nemusí? Nebo mám trvat, aby než bude dospělá, chodila? Někdy Vám řeknu, že to je těžké, ale nejen to. Lituji, že vůbec musí existovat nějaká nedělní povinnost a to ještě pod hrozbou těžkého hříchu. Lidé se vztahem k Bohu s nedělní návštěvou bohoslužby jistě nemají problém, jenže lidé bez vztahu ano. A má to smysl, nutit lidi chodit do kostela pod hrozbou těžkého hříchu, když k Bohu nemají vztah? Nevím, jestli toto církevní nařízení spíš nenakládá lidem, a to i rodičům, těžké břemeno. Nebyla by lepší svoboda ve vztahu s Bohem? Aby do kostela chodili skutečně jen ti, kteří ze srdce chtějí? Děkuji za odpověď i rady.

-redakčně upraveno-

Zdravím Vás a vážím si důvěry, se kterou se svěřujete se svým trápením.

To, co popisujete, není ojedinělé a reakce dcery je vcelku logická. Vychovat dítě či kohokoli jiného a předat mu víru znamená předat a naučit žít vztah s Bohem, který toho človíčka miluje. Vaše dcera teď potřebuje vrstevníky, kterým se vztah s Bohem podařil, a proto o něm mohou svědčit. Tak, jak to popisujete, se Vám podařilo dceru naučit plnit příkazy a zákazy, ale ona zatím nerozumí "proč". První je "proč". A odpověď je prostá: protože je milovaná. A tomu potřebuje uvěřit. Na lásku se pak odpovídá tím, že něco podnikám.

Výchova se děje svědectvím, ne příkazem. Tedy, kudy na to? Můžete zkusit dobré knihy: Kérky na srdci,Vychoval mne gangster, Kuřák Bible, Smrt nemá poslední místo, Utíkej, Malý utíkej, Dýka a kříž atd... Dobré filmy: Bůh není mrtev, Cirkus Butterfly, The Encounter, October Baby, Pošli to dál, The Chosen atd... Ale nemůžete jí to nacpat. Buďte kreativní a dělejte to proto, že dceru milujete a chcete jí předat vztah s milujícím Bohem, který stojí za to. Můžete se na to dívat doma a třeba se přidá. Můžete si ty knihy přečíst a nechat je položené doma, aby si jich mohla všimnout.

Je-li ve vašem okolí živá farnost, jezděte tam. Je-li dostupná skupinka mládeže, nabídněte dceři, ať se přidá - ideálně ji seznamte s někým, kdo tam chodí.  Zkuste jí nabídnout nějaký  křesťanský letní camp, nebo víkend s komunitou Chemin neuf, která pořádá programy pro teenagery ...  A "nedělní povinnost"  je ... (rozumíte?) To je, jako byste řekla: povinně teď budeš milovat tímto způsobem. Už jste zralá žena, maminka, tak přeci do kostela nechodíte proto, že Vám někdo vyhrožuje hříchem. To Bůh nedělá.

Možná nic z toho "neprojde". Nevadí... Zkuste přesto denně s důvěrou a v radosti, že je Bohem milovaná, dceru svěřovat Hospodinu. Má pro ni svůj plán, nepřestane ji s láskou hledat. Neustále jí bude promlouvat k srdci. Dal za ni život svého syna a bude za ni bojovat. Věřte tomu, že Vaše přímluvná modlitba v lásce k ní bude otevírat její srdce Božímu Duchu. Vaše přímluva má nevyčíslitelnou hodnotu, buďte v ní věrná.

Do kostela člověk nemusí, ale pokud touží po Bohu, tak tam přeci rád zajde. A když se z návštěvy kostela budete vracet s nadějí, radostnější, laskavější, víc milující, možná Vám dcera uvěří, že to stojí za to. A to je klíč.

Tak hurá do toho a zapomeňte na slovo povinnost, když jde o vztah. 

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Výchova, rodiče a děti