Dcera se vzdaluje Bohu. Lituji, že existuje "nedělní povinnost"

Dobrý den, nevím si rady s patnáctiletou dcerou. Od nejútlejšího věku jsem ji vedla k Bohu, chodila s ní do kostela, doma jsme se modlili, mluvili jsme doma o Bohu. Poslední roky ale společnou modlitbu postupně odmítá. Přičítala jsem to její pubertě, myslela jsem si, že se chce modlit sama.

Také začíná bojkotovat nedělní mše. Pořád opakuje, že ji mše nebaví, víra ji vůbec nezajímá a že do kostela chodit nechce, že až jí bude 18 let, chodit přestane. Někdy váhá a ptá se, jestli má jít. Snažím se jí sdělit, že setkání s Bohem na mši je důležité, že ne Bůh potřebuje nás, ale že my potřebujeme Boha. Většinou jsem ji přesvědčila, že šla. Jenže se zároveň chová velmi neurvale, válí se po lavici, odmítá vstávat apod. Ke sv. přijímání  vždy jde, ale mám obavy, ž o ně nemá vlastně zájem. Vím, že kdybych jí  výslovně dovolila, aby na nedělní mši nešla, s radostí by to uvítala a i sv. přijímání by s klidem oželela. Vůbec netuším, kde jsem mohla udělat chybu...

Potřebovala bych poradit, co mám dělat. Při křtu dětí jsem slibovala, že je vychovám ve víře. To platí jistě do jejich 18 let. Mám ustoupit a dceři dát svolení, že na nedělní mše chodit nemusí? Nebo mám trvat, aby než bude dospělá, chodila? Někdy Vám řeknu, že to je těžké, ale nejen to. Lituji, že vůbec musí existovat nějaká nedělní povinnost a to ještě pod hrozbou těžkého hříchu. Lidé se vztahem k Bohu s nedělní návštěvou bohoslužby jistě nemají problém, jenže lidé bez vztahu ano. A má to smysl, nutit lidi chodit do kostela pod hrozbou těžkého hříchu, když k Bohu nemají vztah? Nevím, jestli toto církevní nařízení spíš nenakládá lidem, a to i rodičům, těžké břemeno. Nebyla by lepší svoboda ve vztahu s Bohem? Aby do kostela chodili skutečně jen ti, kteří ze srdce chtějí? Děkuji za odpověď i rady.

-redakčně upraveno-

Zdravím Vás a vážím si důvěry, se kterou se svěřujete se svým trápením.

To, co popisujete, není ojedinělé a reakce dcery je vcelku logická. Vychovat dítě či kohokoli jiného a předat mu víru znamená předat a naučit žít vztah s Bohem, který toho človíčka miluje. Vaše dcera teď potřebuje vrstevníky, kterým se vztah s Bohem podařil, a proto o něm mohou svědčit. Tak, jak to popisujete, se Vám podařilo dceru naučit plnit příkazy a zákazy, ale ona zatím nerozumí "proč". První je "proč". A odpověď je prostá: protože je milovaná. A tomu potřebuje uvěřit. Zdravý život se nedá žít z příkazu/ zákazu, jen ze smyslu. Smysl  je možná vyjádřen příkazem (zákonem, slibem atd.), ale žít je potřeba, jinými slovy, z Ducha zákona/ závazku, nikoli z litery. (Zákon, je-li dobrý, je potvrzením smyslu a pomáhá člověku, když se mu nechce, ale není důvodem.) Velmi pěkně formulováno je to zde: CIC 1246-8.

"Nedělní povinnost"  je ... (rozumíte?) Desatero stále platí, přesto zkuste žít s dcerou podle svědomí a brát přikázání, i to třetí , "nezákonicky". Šermovat povinností je k ničemu. Dopřejte jí teď naslouchání a hovory o smyslu. Nelze říct:  ´teď budeš povinně milovat tímto způsobem´. Do kostela přeci nechodíme proto, že nám někdo vyhrožuje hříchem. To Bůh nedělá. Ve finále problém není v samotné existenci zákona - církevního přikázání, ale v tom, jak s ním zacházíme. Pokud jste s dcerou mluvila o nedělní povinnosti jako o církevním přikázání (byť jen jednou), pak máte jednu z odpovědí, proč to u ní nefunguje. Stejně tak věřím, že se snažíte dceři předat víru ne proto, že jste to slíbila, ale proto, že Vám to dává smysl a nepřestanete  jí o víře svědčit úderem jejích 18. narozenin.

V daném kontextu tedy není třeba řešit tzv. nedělní povinnost. Definice těžkého hříchu obsahuje dvě podmínky - jedná o vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci. A plné vědomí závažnosti Vaše dcera jistě nemá. V tomto kontextu na to nahlíží i církev při definování církevních přikázání. Jejich nedodržování je těžkým hříchem pouze v případě plně dobrovolného a plně vědomého jednání. Krom toho, poslední instance je vždy svědomí jednotlivce. Jen se musíme učit ho pravdivě a zdravě použít.

Výchova k víře se děje svědectvím, ne příkazem.  Chci Vás tedy moc povzbudit: jediný, kdo může dát nahlédnout vaší dceři do hloubky vztahu s Bohem, jste Vy s jejím otcem a její přátelé. A vy jako rodiče z části máte v ruce možnost vybrat inspirativní prostor a komunitu farnosti, i když je to někdy obtížné. Je-li ve vašem okolí živá farnost, jezděte tam. Je-li dostupná skupinka mládeže, nabídněte dceři, ať se přidá - ideálně ji seznamte s někým, kdo tam chodí.  Zkuste jí nabídnout nějaký  křesťanský letní camp, nebo víkend s komunitou Chemin neuf, která pořádá programy pro teenagery ... 

Můžete zkusit dobré knihy: Kérky na srdci,Vychoval mne gangster, Kuřák Bible, Smrt nemá poslední místo, Utíkej, Malý utíkej, Dýka a kříž atd... Dobré filmy: Bůh není mrtev, Cirkus Butterfly, The Encounter, October Baby, Pošli to dál, The Chosen atd... Ale nemůžete jí to ´nacpat´. Buďte kreativní a dělejte to proto, že dceru milujete a chcete jí předat vztah s milujícím Bohem, který stojí za to. Můžete se na to dívat doma a třeba se přidá. Můžete si ty knihy přečíst a nechat je položené doma, aby si jich mohla všimnout.

Možná nic z toho "neprojde". Nevadí... Nebojte se. Bůh není policajt. Ocení každou lidskou touhu, každé dobré hnutí srdce, nehlídá, co kdo neplní... Zabalte svou dceru do modliteb, žehnejte jí s důvěrou, že Bůh je na její straně. Věřte a děkujte Bohu, že on jde s Vaší dcerou do trní, do slepých uliček. Je to dobrý pastýř, který nevolá a nevede k pastvinám „stádo“ anonymních ovcí. Nepřestane Vaši dceru volat jménem, zcela osobně — tím nejvlastnějším a nejdůvěrnějším jménem. Zkuste denně s důvěrou a v radosti, že je Bohem milovaná, dceru svěřovat Hospodinu. Má pro ni svůj plán, nepřestane ji s láskou hledat. Neustále jí bude promlouvat k srdci. Dal za ni život svého syna a bude za ni bojovat. Věřte tomu, že Vaše přímluvná modlitba v lásce k ní bude otevírat její srdce Božímu Duchu. Vaše přímluva má nevyčíslitelnou hodnotu, buďte v ní věrná.

Do kostela člověk nemusí, ale pokud touží po Bohu, tak tam přeci rád zajde. A když se z návštěvy kostela budete vracet s nadějí, radostnější, laskavější, víc milující, možná Vám dcera uvěří, že to stojí za to. A to je klíč.

Tak hurá do toho a zapomeňte na slovo povinnost, když jde o vztah. 

Tipy pro vás: 
- inspirativní rozhovor s paní Ivanou Bernardovou O výchově ve víře u nich doma, první díl
- text  Výchova k víře – P. A. Opatrný.
- knižní tipy: Nouwen – Milovaní Bohem; Torkington - Poustevník...

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Výchova, rodiče a děti