Církev mnohokrát v historii změnila svá stanoviska, hodnoty, pravidla... Jak to?

Dobrý den, rád bych se zeptal, co si myslí Bůh o Římskokatolické církvi? Jak je spokojen s její činností? Má nějaký vliv na chod církve? Resp. jestli církev nějak komunikuje s Bohem a při rozhodování církve hraje názor Boha nějaký vliv?
Ptám se na to v souvislosti s tím, že církev mnohokrát změnila v historii svá stanoviska, hodnoty, pravidla, zákony, výklady a podobně. Tak jestli je církev prostředníkem Boha a člověka a Bůh mění své názory a církev je pouze posílá dále lidem? Nebo pokud jsou názory Boha neměnné, tak církev ve svém rozhodování názor Boha nezahrnuje a je to pouze o tom, co si v daném období určité kvantum lidí na vedoucích pozicích myslí, že je dobré udělat?
Děkuji za vysvětlení.

Dobrý den,
co si Bůh myslí o Římskokatolické církvi a jak je (ne) spokojen s její činností? O tom mohu, stejně jako každý jiný člověk, pouze spekulovat. Mohu vzít Boží vyjádření zaznamenaná např. v bibli a porovnávat je se současnou praxí církve. Výsledkem bude, co si myslím, že si Bůh myslí…
Z druhé strany je to mnohem uchopitelnější: Kristem založená Církev je místem, kde se mimo jiné vykládá a realizuje Boží slovo. Do té míry, do jaké je konkrétní (pozemská) církev ztotožnitelná s Církví chtěnou Bohem a založenou Kristem, se lze spolehnout na to, že ji Bůh řídí.
Římskokatolická církev se ve svých členech snaží komunikovat s Bohem a ve svých rozhodnutích se opírá o Boží slovo. Minimálně v tomto smyslu v ní Bůh stále uplatňuje svůj vliv.

Tvrzení, že církev mnohokrát změnila v historii svá stanoviska, hodnoty, pravidla, zákony, výklady a podobně, stojí za to poněkud rozebrat. Bůh své „názory“ nemění. To ale nijak neznamená, že je všechny v úplnosti vyjevil najednou. Existuje cosi jako Boží pedagogika.
Partnerem věčného a neměnného Boha je člověk, který – jako jedinec i jako člen společenství - žije v čase a vyvíjí se. Podobně jako roste naše poznání v oblastech přírody, roste naše poznání také ve vztahu k Bohu. Existuje dokonce teologický obor, který se tím zabývá. Naše poznání se vyvíjí a nejednou vede ke změně postojů. Například už neodpíráme církevní pohřeb sebevrahům. Neznamená to, že jsme změnili hodnocení sebevraždy, ale posunuli jsme se v hodnocení přičitatelnosti takového činu. Přitom pravidlo, že hřích musí být přičitatelný, je stále platné. Navenek to samozřejmě může poněkud klamně působit jako změna hodnot.

Římskokatolická církev věří, že když dělá zásadní rozhodnutí ve svém oboru víry a mravů, má pomoc od Boha. Ta spočívá v ochraně před omylem. Odtud mimo jiné článek víry (dogma) o papežské neomylnosti. Nejzávažnější výpovědi církve se nazývají dogmata. Počítají se na desítky, což vzhledem k délce trvání církve není tak moc a mají jedno společné. Žádné z nich nemuselo být dosud odvoláno, žádné se neukázalo být neudržitelné při střetu s realitou.

U každé změny v učení církve stojí za to, ptát se po důvodech. Jsem přesvědčený, že u drtivé většiny zjistíme, že jde spíše o zpřesnění lidské formulace, než o změnu samotné podstaty. Ale i kdyby šlo o zásadní názorový veletoč, nelze z něho vyvozovat, že Bůh mění své názory. To spíše my lidé opouštíme jednu z cest, kterou jsme mylně považovali za Boží.

Přeji Vám neutuchající zájem přicházet věcem na kloub.

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi