Chtěla bych velkou rodinu, ale křesťanského partnera se mi nedaří najít

Dobrý den, potřebuji poradit s jednou věcí. Mám strach o to, jaký plán pro mě má Bůh. Chtěla jsem manžela a velkou  rodinu, ale je mi přes třicet a vztahy mi nevychází. Začínám se bát, že zůstanu sama. (Já vím, nejsem sama, Ježíš je ,se mnou, ale snad pochopíte, co tím myslím.)

Možná je to kvůli mým hodnotám. Žiju v prostředí, kde jsou lide většinou ateisté, menšina jsou křestané ale i ti berou víru většinou vlažněji. Skoro všichni moji vrstevníci už mají děti, často před nebo bez svatby nebo aspoň dlouhodobého partnera. Ateisté i věřící. Vlastně všichni mladí lidé v našem kostele, i lidé kteří chodí do okolních kostelů v našem městě a znám je, žijí tzv. na hromádce s partnerem, což je něco, co jsem si pro sebe nepředstavovala. A oni mě za to považují za naivní a někteří se mi i vysmívají. Žila jsem nějaký čas na Slovensku, a ani tam jsem neměla pocit, že bych byla v přívětivějším prostředí, i když tam bylo více věřících. Sice se tolik věřících párů jako v Česku nesestěhovává před svatbou, aby je lidé nepomluvili, ale součástí jejich vztahů je sex běžně. Vždy když začnu s někým randit, chodit, nazvěte to, jak chcete, a dostaneme se k otázce sexu před svatbou, ať už s ateistickým nebo křesťanským partnerem, jdou naše názory  proti sobě. Ani jeden neustoupíme a vztah skončí dřív, než začne. Zkusila jsem i seznamku - opět lidé se stejnými názory jako má moje okolí. Moje sestra říká, že jsem dětinská a že si za to mohu sama, protože trvám na hodnotách, které se nedodržovaly ani před 100 lety, natož teď. Ona žije se svým přítelem, plánují svatbu až na později, ale je šťastná. Hodně mě to trápí, chtěla bych lásku, manžela a děti, ale bojím se, že se nedočkám. Navíc v mém věku to jde s plodností šikmo dolů, rizika vývojových vad plodu narůstají, rizika pro rodičku také atd.

Tak se Vás ptám, je možné, že Bůh nechtěl, abych tak pevně trvala na katolických zásadách? Je možné, že pro mě měl nebo má třeba ateistického partnera a já jsem ho pro svou tvrdohlavost a umanutost odmítla? A ztratila tak i možnost lásky a možná i manželství a dětí? Co když jsem to pokazila? Tahle myšlenka mě drží už asi 5 let.

Mám ohromný strach, že se nedočkám milujícího partnera, dětí a cítím smutek. Modlitby nepomáhají. Charita, pomoc lidem ani zvířatům mě moc nenaplňuje, ne na té úrovni životního smyslu. Neumím si představit, že by to mělo být moje poslání. Mám rodiče a své sourozence a vím, že to není málo, a nechci aby to vypadalo že jsem nevděčná nebo že to pokládám za automatické, ale  hodně mě to trápí. Vidím kolem sebe tolik šťastných párů a přeju jim to, ale nemůžu říct, že bych byla šťastná já.

Děkuju že jsem Vám mohla napsat. 

Vážená a milá ...
vážíme si důvěry, kterou nám prokazujete svým dopisem. Doufám, že se v nás nezklamete. Kladete si otázky, na které neexistuje jedna správná odpověď. Možná jste něco pokazila… ale co na tom záleží, pokud to nevíte jistě a pokud to nebylo schválně. Říká se, že chybovati je lidské a také, že chybami se učíme. Především ale: já nevěřím, že náš Bůh by číhal na každé naše klopýtnutí a nechal nás si ho „bezezbytku vyžrat“.

Jsem zhruba o generaci starší a znám ze svého okolí ženy v nejrůznějších životních situacích. Znám ty, co se nevdaly a trápí je to i ty co jsou ve stejné situaci spokojené. Znám šťastně i nešťastně vdané, s mnoha dětmi i bezdětné, žijící v rámci širokých rodin i osamělé samoživitelky. Znám ženy, které se vdaly sotva plnoleté i ty, které se vdávaly v pozdějším věku. Znám ty, jejichž manželství se rozpadla. A jedno mi z toho vyplývá celkem zřetelně: Nemá velký smysl utěšovat se metodou kyselých hroznů. Každý životní stav má své krásné i těžké stránky.

Není to snadné, ale zkoušejte vnímat svou situaci jak společensky (co mé okolí) a biologicky (stárnu), tak především nábožensky (zůstanu věrný Bohu!). Snad Vám trochu pomůže zkušenost, kterou jsem v životě opakovaně udělal. Párkrát jsem ve svém životě po něčem toužil a prosil jsem o to Boha. Obvykle jsem to v tu chvíli považoval za důležité pro svůj život i svou kněžskou službu. Prosil jsem vytrvale a intenzívně… a nic. Časem se (v některých případech) případech má touha „uzdravila“. Stále jsem onu věc považoval za důležitou, ale už ne za střed svého života. A ve chvíli, kdy jsem se stál „svobodným“ vůči své touze, kdy jsem opravdu z celého srdce dokázal tu věc nechat na Pánu, kdy už jsem nebyl otrávený, zklamaný a ustrašený, když už jsem se necítil jako oběť křivdy (jiní mají a mně nedopřeješ…), v tu chvíli se věci začaly měnit. Někdy jsem dostal, co jsem chtěl, někdy něco jiného, mnohem lepšího a někdy „jenom“ pokoj v srdci, útěchu, kterou svět nedá, ani nevezme.

Žijte ze svátostí, modlete se, čtěte Písmo, najděte si živé společenství modlitby, i kdybyste měla dojíždět, pěstujte přátelství, dělejte, co Vás baví, sportujte, čtěte, jděte na koncert, do divadla, věnujte se poctivě své práci … Nebojte se Boha ptát a prosit o moudrost, pokoj, požádat o intenci. Boží myšlení, prostředky i cesty převyšují naše představy. Důvěřujte, že Vám je dá poznat a naleznete pokoj.

Vyprošuji trpělivost a věrnost. Žijte dobře a vše se otevře a prosvětlí.

Snad Vám tato reakce alespoň trochu ulehčí Vaši náročnou situaci.
Žehnám Vám.

-redakčně upraveno-
 

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Láska v partnerství, příprava na manželství